Vytisknout

 

 

Tenhle dvojkový rok by měl být podle numerologických a jiných předpokladů naplněný rozvíjením vztahů, měl by přát sdílení a setkávání, a to i s těmi, které vídáme zřídka. Po uplynulých dvou letech je to dobře načasovaná numerologická konstelace. Podle dat narození některých členů v naší rodině bylo jasné, že k takovým setkáváním letos  dojde. Jinak jsem ale na začátku roku žádné konkrétní plány vzhledem k situaci ještě neměla.

 

Téma ale uvnitř pracovalo samo, i bez mého záměru. Už v lednu a únoru se hlásily rodinné kořeny, v různých vzpomínkách, v propojení s mým životem, to i ve snech. Týkaly se stěhování, mého v minulosti, i mé rodiny a mých předků, vykořenění a zapouštění nových kořenů … Pak přišly události na východ od nás … a téma zesílilo. Už proto, že předci mých blízkých kdysi z těch východních oblastí přišli.

 

Někdy se stávají souhry „náhod“, které nám ukáží, že kdybychom byli opravdu hodně natvrdlí, tak si všimnout musíme. V zimě jsem se přihlásila na jeden kurz, který se měl konat na jaře ve východních Čechách. Když jsem hledala v tom místě ubytování, všimla jsem si názvu vedlejší vesnice, která ani vlastně vedlejší není, protože jsou spolu ty dvě spojené v jednu. Vzpomněla jsem si, že moje babička kdysi podobný název hodně krát použila ve svých vyprávěních. Věděla jsem, že z téhle oblasti pocházela rodina mého tatínka. Nikdy jsem tam nebyla a dlouho jsem se tam chtěla podívat. Tak jsem hned nahlédla do rodinných „sebraných spisů“ vzpomínek a našla, že ten název opravdu odpovídá. Můj tatínek a jeho sestra mi to potvrdili a přidali spoustu podrobností. Dozvěděla jsem se, že ano, právě v té vesnici měli moji prarodiče dům s obchodem a ano, právě v této vesnici najdu na hřbitově rodinný hrob, ve kterém jsou tato prababička, pradědeček a taky pratety a prastrýci pochovaní…  Vzhledem k tomu, že cíl mého studia, za kterým jsem tam měla jet, se dotýká samotné podstaty života v nás, měla pro mě tahle synchronicita velký význam. Byly to další kroky hlouběji k sobě.

 

Na hřbitov jsem se vydala hned první den mého pobytu. Bylo to navečer, sluníčko zlatě svítilo, byla jsem tam úplně sama. Tiché místo pod velmi starými vzrostlými stromy s výhledem do krajiny. Byl to silný pocit dívat se na jména mých předků, většinou s  mým rodovým příjmením, vytesaným do žuly. Navíc tahle žula pochází z lomu na Vysočině, který řídil můj děda a v domě nedaleko od něj se narodil můj táta … S překvapením jsem si ale uvědomila, že ten pocit není tak silný, jak bych čekala. Byla jsem klidná a vyrovnaná, nekonaly se žádné vypjaté emoce a neovladatelné dojetí. Určitě i proto, že žádného z těch předků jsem si osobně ze svého života nepamatovala, ale taky proto, že s tímhle tématem v sobě pracuju dlouho a blízkost k těmto předkům cítím stále. Spíš jsem měla pocit, že jsem tam měla být pro poděkování a určité završení.  Vděčnost za vše, co bylo předáno, z čeho je možné čerpat a vědomí toho, že ať jsem, kde jsem, nosím si své kořeny v sobě. Ale zároveň jsem svobodná ve svých rozhodnutích, tvořím si svůj život sama a opírám se především o svou vlastní sílu. A taky to, že naši předci žili v jiných podmínkách, že proměny, kterými procházíme my, oni neprožili. I přes ty kořeny jsme jiní.

 

A teď přišel květen a s ním pozvání na rodinné setkání do rodných Jižních Čech. V tak velké sestavě jsme se neviděli dlouho. Čtyři generace příbuzných ve věkovém rozpětí pět až dvaaosmdesát let, tety a strejdové, sestřenice a bratranci, jejich děti a děti těchto dětí …  Mnozí z nich znají od kolébky mě a já si zase pamatuju od kolébky jiné. Nepočítala jsem to, ale bylo nás opravdu dost. Jak se dokáže počet dva během let rozmnožit! Moje maminka byla ze čtyř sester, to už je dobrý základ. Hovory byly veselé, dost jsme se nasmáli, radost ovládala prostor. Smutné okamžiky přišly jen při vzpomínce na ty, kteří už přijít nemohli. Byl to i večer objevů. Můj syn se podivoval nad tím, kolik z přítomných žen je podobných jeho babičce. Odkryly se i některé tajuplné momenty z rodinné historie. A já jsem ve svých 52 letech konečně zjistila, po kom mám svou vrozenou a mnohdy neovladatelnou náklonnost ke zvířatům, a to hlavně ke psům. A taky jsem si uvědomila, jak pestrá ta naše rodinná mozaika je a kolik inspirace můžeme navzájem získat. Viděla jsem starostlivé mámy a táty i rozesmáté tváře babiček, jejichž smích je tak nakažlivý, že jen být v jejich blízkosti nabíjí. A taky se mi oživily dramatické životní příběhy. Statečnost těch, kterým osud uštědřil bolavé rány, které se nikdy nemůžou úplně zahojit, při vzpomínce vždycky přinesou stín na tváři. A oni ale přesto dokáží žít naplněný život a veselit se z něj. Kolik starostlivosti, podpory, síly a sounáležitosti může vzniknout, aby se rodina semkla a dokázala zvládnout situace, které můžeme pojmenovat jako tragické. A kolik odvahy, odhodlání, trpělivosti, hrdinství a spousty dalšího ze sebe musí vykřesat ten, komu se z minuty na minutu obrátí život vzhůru nohama a pak dlouho trvá, než se mu vrátí jeho, byť pozměněný, život zpět… všechna ta uvědomění a prožitky z tohoto setkání ve mně budou ještě dlouho pracovat. Cítím, že jsem jimi završila své zakořenění i směrem k druhé rodinné větvi a síla, která z něj ke mně proudí, je velmi posilující.

 

Krev skutečně není jen voda. Nese v sobě mnoho důležitých informací, a když je umíme číst, může nás to velmi obohatit. Někdy její „pozitivní výbavou“ a jindy „chybami“, ze kterých se můžeme poučit. Naše rodina, do které se rodíme, je prvotní cvičební pole, ze kterého můžeme růst.

 

P.S. V zimě jsem usoudila, že naše „sebrané rodinné spisy“ si zaslouží důstojné uložení. Tak přišla tato krásná truhla v mojí milované tyrkysové barvě a hlavně s vyřezaným reliéfem stromu života. A brzy na to jsem objevila taky tyrkysovou velrybu … lepší strážkyni hlubin našich rodinných pamětí jsem si nemohla přát.