Vytisknout

 

Máma … jednoduché slovo ze čtyř písmen a jen dvou hlásek, které tolik znamená. Dnes je to přesně dvacet let, co moje máma odešla. Bylo to v den, kdy jiný blízký člověk slavil významné kulaté narozeniny. Tehdy se to sešlo v jeden den. Tentokrát jsme jeho narozeniny s přičtením dvacítky slavili už včera.  Oslava byla krásná. Doznívá. A většina slavících asi ještě spí. Mě vzbudilo světlo tohoto dne poměrně brzy, a tak mám k dispozici tichý čas o samotě, který moc potřebuji. Z okna koukám na úplně modrou jasnou oblohu, z východu prozářenou sluncem, na ní se prohánějí vlaštovky sem a tam, z hnízda do hnízda, aby nakrmily své děti. Jejich štěbetání, hlas holuba hřivnáče a zpěv ostatních poletujících opeřenců jsou zatím jediné hlasité zvuky, co slyším. Je klidné nedělní ráno. Neděle bývaly sváteční. Za starých dob bych možná v jiném životě právě šla do kostela. Já, ve svém nynějším životě a dnes, sedím v rozjímání sama a k pocitu chrámové výjimečnosti mi stačí blízkost naší andělské půdy a přírody kolem. A taky ten klid a možnost spočinout ve svém vnitřním klidu, ve svém těle. Vnímám tady a teď, ale ty ukotvené prožitky přítomnosti se mísí s minulostí. Jak jinak, dnes? Den před dvaceti lety byl pro mě jedním z nejtěžších v životě. Vše je zahojené, propuštěné, pochopené, přesto mi při psaní těchhle slov vlhnou oči. Už dlouho ve spojení s touto událostí v sobě cítím klid a hluboké smíření, přesto jsem se ani letos neubránila myšlenkám typu coby kdyby, co všechno jsme za těch uběhlých dvacet let mohli společně prožít, kdyby … lítost a soucítění s blízkým člověkem, jehož život byl mnohem kratší, než bychom si přáli, a taky pocity opuštěného zraněného dítěte ve mně. Vřeštění vlaštovek mě vrací zpátky, jakoby mi říkaly, všechno je v pořádku, život pokračuje. Do obrazu mi vstupuje zrzavo bílá kočka, aby tuhle informaci potvrdila.

 

Jedním z nejsilnějších zážitků včerejšího večera bylo setkání s dětskou nevinností. Máme v rodině devítiměsíční holčičku. Dostala do života nádherné jméno Olívie. A tenhle rodinný poklad mi byl na chvíli svěřen do náruče. Pohled zblízka do jejích tmavých očí mi na chvíli zastavil svět. Jistě mezi námi proběhlo spojení, jehož hloubku ani nedokážu pojmout. Já ne, ona možná ano. A pak nastalo něco, co jsem nečekala. Opřela si něžně své čelíčko o mé čelo, měkce a klidně. Cítila jsem to tak lehce, jako by se do mě vpila. Po chvíli si začala mou tvář jakoby očichávat a pak jsem dostala jemnou pusinku na tvář, svým malým tělíčkem ke mně přilnula … z vnějšího pohledu se udála obyčejná věc, ale z perspektivy mého vnímání to byl naprosto nádherný výjimečný zážitek. Bylo to setkání s takovou čistotou a nevinností, která vás s jistotou a rychlostí světla propojí s vaším srdcem. Prchavé okamžiky v pravdě, odevzdání a vesmírně nesmírné blaženosti. Magické prožitky, které jedné zralé ženě dokáže přinést jedno malé dítě. Spojení s nevinností dítěte i mámou ve mně. Spojení se životem.

 

Během posledních pěti týdnů, jejichž milníky byly dvacetileté výročí posledních narozenin a pak odchodu mé mámy, jsem vyslechla několik silných příběhů, týkajících se zrození i smrti. Byla jsem nablízku osobě v okamžiku, kdy odešla její maminka. Společně s další ženou jsme v tichosti, soucítění, respektu a laskavosti srdce sdílely životní chvíle druhého člověka, které jsou bolestné, ale i posvátné, mezi zemí a nebem. Od kohosi jsme dostaly důvěru a poctění být nablízku. A já jsem pochopila, že snad opravdu jen být, ale být v srdci, je v takové chvíli jediné, co je potřeba. Je mi jasné, že tato zkušenost a právě v tomto čase byla i pro mě samotnou velmi významná.

 

A tak teď sedím v kuchyni, koukám z okna. Včera ráno jsem byla šťastná, že letos nebudu „muset“ v jediný den prožívat bujarou oslavu narozenin a zároveň si připomínat výročí odchodu mé mámy. Všechny silné zážitky posledního času, ale i těch dávných, se mísí. Mezitím se den rozeběhl a slyším, že za chvíli tu už nebudu sama. Smutek ve mně je, ale chci, aby i dnešní den byl oslavou. Dnes oslavou života mé mámy. Protože byla. A protože stále je, minimálně ve mně a v mém bráchovi. A taky oslavou života, který trvá. Všechno je tak, jak má být. A s touto tečkou slyším ze zahrady zamňoukání … i kočka řekla ano. Je čas vstát a dál plynout se životem.