Máme dnes významný den. Když se mé nohy ráno nořily do měkké trávy, země pod nimi byla ledově chladná a pořádně to studilo. Sluníčko začínalo vykukovat z východní strany za Andělkou a slibovalo, že dnes bude nádherný den. Procházka v té ranní svěžesti se sluncem v zádech byla tak příjemná, jak jen umí v tomhle čase babího léta být. A s vědomím toho, že takových dnů bude čím dál míň, si všechnu tu krásu užíváme s pocitem vzácnosti. Dnes jsem si slíbila, že prožiju den co nejvíce venku a budu nasávat to zlaté světlo a barvy přírody, které díky němu vypadají jinak než v létě. Zelená je ještě díky posledním dešťům šťavnatá. Na zahradě nám stále ještě kvetou růže, ale na růžových keřích už je šípkově červeno. Další barvy přidávají vřesy, ale něco tu letos chybí. Loni touhle dobou byly jabloně obsypané, jablíčka jsem nosila i do Živy pro osvěžení ženám. Teď jsou větve prázdné a stejné to bylo a je i u jiných ovocných stromů. Jarní mrazy zničily nejen kvetoucí krásu, ale i celou úrodu. Stromy odpočívají a já získávám čas navíc, který bych jinak věnovala zpracování ovoce. Veselo mi z toho není, ale chápu, že to je v souladu s tím, jak to letos sama v sobě od letního slunovratu mám a co potřebuju. Ne, ne, teď pro mě není čas o zahradních plodech, ale o těch životních. Osmičkový rok mi přinesl téma bilancování, přehodnocování, podstatných vnitřních změn, které z pohledu zvenčí nemusí být patrné, ale mé nejbližší duše o nich ví. A i když to samozřejmě není tak, že není v životě co k řešení, nebo že nemám věci, které se mi nelíbí, potřebuju je změnit k lepšímu, vnitřně jsem klidná a vyrovnaná a to může být tím pravým důvodem k prožitku štěstí. A taky to, že si uvědomuju, za co jsem v životě vděčná a že to není tak, že mi to spadlo shůry, ale že jsou to plody mé práce a to taky té pro mě nejdůležitější vnitřní práce, nastavení a směřování, které vytváří můj život. To jsou pro mě ty pravé plody letošního léta a přechodu k podzimu.

Doslova za pár hodin přijde kalendářně podzim. Tyhle přechodové časy vnímám a více prožívám už dlouhá léta. Vždycky před přírodu, ale kdysi víc materiálně a postupem let čím dál víc přes energie uvnitř sebe a napojením na ty vnější. Ještě na začátku léta jsem měla záměr oslavy podzimní rovnodennosti v ženském kruhu. Tak jak se to děje už roky, nejdříve na Andělce a potom v mém studiu, v Živě. Ale tak jako o letním slunovratu se tento záměr nenaplní. Řídím se teď více než plány na papíře a tím, co bych měla, co „přece vždycky dělám“, tím, jak to opravdu cítím, jestli to tak má skutečně tak být. A dnes vím, že nemá. Dnešek je tu pro mě. A pro mé nejbližší. A taky pro přírodu a Život. Ano, pro ten Život, který musím napsat s velkým Ž, i kdyby nad ním jazykovědec polemizoval. A vím proč. Dnes je pro mě čas usebrání, ztišení a završení léta uvnitř. Čas dělit se o své plody přijde až zítra. A hlavně v úterý. Tehdy totiž začne můj nový kurz Moje tělo, moje svatyně. To že bude, vím už od jara, ale taky jsem už tehdy věděla, že čas na něj přijde až s podzimem. Není totiž lepší čas uctít své tělo právě teď, kdy převládajícími energiemi, které nás sytí, jsou spojené se živlem země a Zemí. Naše tělo je fyzicky plod země. A tím nejbližším, co my sami svým životem tvoříme, je právě naše tělo. Tvoříme ho tím, co jíme, co a jak dýcháme, kde žijeme, co děláme pro jeho dobro i proti němu, jak se o něj staráme, ale hlavně tím, jak přemýšlíme, co a jak prožíváme i jak o něm a o sobě smýšlíme … Takže pro mě bude oslavou právě tenhle můj kurz a moc se na to těším.

Přeji vám krásný den rovnodennosti, ať ho oslavíte jakkoliv. A užijte si své plody!