Vznikla jsem díky tomu, že se jednou na mostě potkala mladá dívka s vojákem. O pár let později jsem se jim narodila. Jeden z výroků dospělých, který se mi jako dítěti zapsal hluboko do paměti, byl, že ženy musí rodit děti a muži musí na vojnu. Vtisknutý vjem byl jasný. U obojího jde o něco hodně nepříjemného. Chápala jsem význam toho, proč se mají rodit děti. Důvod toho druhého jsem ale nepochopila. Vyrostla jsem na sídlišti v paneláku, kde bydlelo hodně rodin, jejichž otcové chodili do práce ve vojenských uniformách. V době dospívání ke mně přišlo sdělení, že prý mají ženy právě pro muže v uniformách slabost. Nebylo mi jasné proč, i když jeden soused voják, který se pak stal mluvčím ministerstva obrany, fešák byl. Můj odmítavý postoj ke všemu vojenskému byl určitě ovlivněný komunistickou nalejvárnou v podobě válečných filmů, oslav osvobození, povinných účastí na cvičeních civilní obrany, branném výcviku a strachem z imperialistických velmocí, ve kterém jsme byli společností udržováni. Později jsem už vnímala jaká manipulace je za tím skryta.

Ve 30 se ze mě stala máma. Jedno z nejsilnějších poselství, které mi těhotenství a porod přinesly, bylo, že život je zázrak, má velkou hodnotu a je potřeba o něj pečovat. A taky to, že kdyby muži byli nositeli a dárci života, vážili by si ho mnohem víc, tolik by neriskovali a neubližovali sami sobě ani druhým. Hodně krát jsem si na tenhle prožitek vzpomněla. Jako matka syna jsem si pak víc všímala i výroků mého tatínka, že dnešním mladým mužům chybí vojna. Rozuměla jsem tomu, nabytí jakých návyků má tím můj táta na mysli, ale zároveň jsem se proti tomu rázně ohrazovala. Rozhodně jsem nesouhlasila s představou toho, že by charakter mého syna měl ovlivňovat někdo, kdo si pro svou cestu vybral život se zbraní v ruce.

Do tohoto týdne bylo pro mě téma války věcí vzdálenou jak časem, tak místem. Když jsem ve čtvrtek z rádia v autě slyšela, co se děje na východ od nás, nevěřila jsem. Pak se se silou vynořily emoce strachu i zloby. Vzedmula se vlna rozhořčení, jak je možné, že ještě dochází k takové agresi, že někdo ohrožuje svět s vědomím toho, že potenciální hranice zničení velkého množství životů je díky technice mnohem bližší než dřív. Mé hodnocení přišlo už jen proto, že násilí v jakékoliv podobě je pro mě nepřijatelné a žádné oprávněné zájmy pro jeho použití neexistují. Sama pro sebe pro takové jednání používám slovo středověk. A teď tu ten středověk je a přiblížil se nebezpečně blízko. Přiblížil se do prostoru, kde jsem sama jako holka byla. Na území, ze kterého „pochází polovina“ mého blízkého člověka. Nemůže se mě to osobně nedotknout… Oproti svým zvykům jsem začala sledovat i zpravodajství v televizi. Vzpomněla jsem si, jak jsem kdysi viděla záběry z války v Perském zálivu a přišlo mi to jako válka v přímém přenosu. Nesouhlas tu byl zas. Cítila jsem, jak mé vlastní emoce se stávají součástí proudu určité hysterie. Pochopitelné hysterie, spojené se strachem a soucitem. Ten přímý přenos z války přinesl i obraz kolektivní hypnózy, do které nás vede. Po strachu z covidu je tu ještě větší strach… Netrvalo dlouho a můj vnitřní hlas si mě přivolal zpátky. K sobě. S otázkou, čemu tyto emoce slouží? Čemu prospějí?

Kam jde pozornost, tam jde energie. Čemu dáváme pozornost, energii, to tvoříme, to roste. Platí to o všem. Na co se tedy budu soustředit, když chci klid a mír? Jsem dost ukotvená v realitě a fyzickém světě, ale nejsem typ bojovníka, řešení věcí hrubou silou není mojí cestou. Vzhledem k mému vrozenému silně vyhraněnému vztahu k násilí vím, že s utrpením má historie mé duše bohaté zkušenosti. V tomto životě jsem se rozhodla to mít jinak. Jedním ze základních pravidel jógy je nenásilí. Proto dělám to, co dělám a jsem tam, kde jsem. Ale nastavování hranic a ovlivňování světa probíhá i na jiných frontách, než jsou ty válečné. Pro lidi jako jsem já Bohudík.