V minulých dnech „se mi poštěstilo“ být většinu jednoho dne sama doma. Mí muži odjeli na rodinnou oslavu a já hlídala naše psí mimino. I když bych si bývala oslavu určitě užila, byla jsem stejně tak ráda za čas sama doma. A vzpomněla jsem si na nedávné náhodné setkání, kdy jsem na nákupech potkala svou bývalou kolegyni. Byla krásně opálená, uvolněná, usměvavá. Moje první otázka byla, jak se má? Vypadáš tak spokojeně, byla jsi na dovolené? Ona se začala pobaveně smát a odpověděla: „Ne, byla jsem 14 dnů SAMA DOMA!“ Pak mi vysvětlila, že to má tak každý rok, když posádka její rodiny, muž a dva dospělí synové, vyjedou na dva týdny na tábor jako vedoucí. Že se v tom čase zrelaxuje tak, jako na žádné jiné dovolené. Nevaří, stará se jen sama o sebe, jednou uklidí a pak už není potřeba … a odpočívá, věnuje se tomu, co ji těší a na co jí při běžných povinnostech většinou nezbývá čas. Shodly jsme se na tom, že takovou dovolenou by měly mít ze zákona zajištěnou aspoň jednou ročně všechny ženy. V tu chvíli to byl samozřejmě humor, ale s pravdivým jádrem. Být samy, pravidelně samy, my ženy skutečně potřebujeme. Pokud se tedy toho nebojíme. V tom případě to potřebujeme ještě víc, jen cesta k tomu užít si to je delší. Pro mě samotnou je to základ mé vnitřní harmonie a pohody. Být pravidelně sama životně nutně potřebuji a taky si to dopřávám.
Říká se, že pro naši psychiku bývá doba rodinné dovolené velmi zatěžkávacím časem, protože jsou členové rodiny stále spolu, což se běžně během roku tak často neděje. Na to já mám jeden trik, který praktikuji dlouhá léta. Vstávám před svítáním a odcházím na nějaké bezpečné a krásné místo v okolí, kde si o samotě vychutnávám příchod nového dne. Najít si takové místo je vždycky jeden z mých prvních příjemných úkolů po docestování do místa dovolené. Dříve jsem to dělala proto, abych si zacvičila, pak abych meditovala … teď většinou jen proto, abych v tu chvíli jen byla a prožila si ji. Odměnou je ukotvení se v sobě, jakési nasycení se vnitřním blahem z vlastní existence a krásy kolem mě a často taky nějaké důležité zvědomení si něčeho pro mě důležitého. A taky uspokojení sebe sama samotou, díky čemuž pak ráda strávím celý den s rodinou a ostatními.
A jak to máte se samotou vy, milé ženy?
P.S. Letos se mým ranním (ale často i večerním) útočištěm pro chvíle samoty na dovolené na řeckém ostrově Karphatosu stalo prostranství za kostelíkem nad pláží Kyra Panagia, který je, jak jinak, zasvěcený Matce Marii. Místo s krásným výhledem a vůní borovic …
Dnes jsou to přesně tři týdny, kdy v neděli 14. května odešel můj táta. Krátká doba na to, aby se s tím člověk smířil, necítil smutek a bolest. Ale dokonce i krátký čas na to, přijmout tento fakt jako realitu, protože jeho přítomnost a blízkost tak intenzívně a stále cítím.
Poslední dva měsíce jsem žila v jakémsi prolínajícím se časoprostoru. Při snaze vzpomenout si, kde jsem se v které dny nacházela, co dělala a jak po sobě události následovaly, získávám pocit, že mi paměť špatně slouží. Žití se odehrávalo ze dne na den, bez ambicí něco plánovat a přitom s plným prožíváním každého dne a každého okamžiku.
Chtěla bych psát o svém tátovi, ale nejde to. Teď to nejde. Jeden proslov o tom, jak skvělým člověkem byl, jsem už napsala. Musela jsem hned, pro rozloučení s ním nebylo odkladu. Teď ale prožívám fázi vstřebávání všeho, co v uplynulých týdnech proběhlo.
A proč tedy dnes vůbec píšu? Protože se s vámi chci podělit o pro mě první jedinečnou zkušenost s tím, jak obrovským darem pro všechny zúčastněné může být odcházení někoho blízkého. Mít možnost být s milovaným člověkem doma a společně až do poslední chvíle. Přes bolest v srdci, kterou zažíváme, je to prožitek úcty, pocty, respektu, pokory a hluboké lásky. Dotek Života a Věčnosti. Toho, že jsme tu spolu byli, jsme a budeme. Ať už to chápeme jakkoliv.
Poslední týdny mi taky potvrdily, jakou sílu má sounáležitost rodiny, z jaké hloubky k nám promlouvají naše kořeny, že krev není voda. Stejně tak mocná je ale i vzájemná provázanost neviditelnými nitkami lásky mezi všemi, kteří se jí otevřou, bez ohledu na to, jak dlouho se známe.
Dostalo se mi velké podpory a soucítění. Od vřelých objetí beze slov, přes posílané krásné obrázky pro povzbuzení a nádherné květiny pro potěchu, dokonce až po nabídku na soukromou canisterapii. Sama sobě teď dávám kromě laskavé péče i čas. A ten den za dnem přináší na úkor smutku čím dál více radosti z toho, jak dobrý náš táta byl, jak dobrý život měl a jaké štěstí bylo mít za tátu právě jeho.
A já celé ty týdny vím, že tohle je nový začátek. Pro mě začátek jiného prožívání života. Je to návrat k Životu.
Rovnováha je stav, ve kterém se cítíme dobře, můžeme to nazvat i pohodlně. Při pohodlí necítíme žádné nepříjemné tlaky, rozhození nebo vychýlení, pěkně si hovíme usazení v místě, které nám vyhovuje. K tomu je dobré si udělat pohov, ale všichni víme, že udržet si rovnováhu v životě není tak snadné jako se vystlat měkkými polštáři.
Naše tělo je naprogramované na to, aby si stále udržovalo svou vnitřní rovnováhu. Po biochemické stránce to můžeme nazvat homeostázou. Vše je ale v neustálém pohybu a i my se v průběhu života měníme, procházíme různými životními fázemi, které máme biologicky předurčené. Přechody mezi nimi jsou přirozené, ale nebývají lehké a projít jimi úplně bez povšimnutí bývá nemožné. Během nich zažíváme s naším tělem bouře, kdy jsme zmítáni procesy, na které máme jen pramalý vliv. Nebo se to tak v těch chvílích může zdát. Všichni jsme si prošli pubertální metamorfózou. I když na tu nás mohlo zpočátku spíš upozornit okolí poznámkou typu „No jo, to je ta puberta …“. Náhlý, ale velmi hluboký transformační proces zažívají maminky po porodu. Vzedmutí vlny proměn bývá tak silné, že nad našimi snahami o udržení rovnováhy naprosto ztrácíme kontrolu. Zdá se, že vše se tak nějak děje a my to můžeme jen pozorovat.
Všechny tyhle naše bouřlivé průchody do nových životních fází mají jednoho společného vnitřního průvodce. Náš hormonální systém. Fascinující svět chemických látek, žlázových orgánů, který je propojený s celým tělem a ovlivňuje jeho fungování po mnoha stránkách. Taky se mu někdy říká emoční mozek těla. A všem je nám jasné proč…
I tady platí, jak vevnitř, tak venku, jak venku, tak vevnitř. Rovnováha toho, jak žijeme, se odráží v rovnováze našich hormonů a naopak harmonie našich hormonů ovlivňuje to, jak dobře se v žití cítíme.
My ženy víme o vlivu hormonálních procesů na naši psychiku své! A naše okolí taky! V tomto okamžiku se směju, ale vždycky to k pousmání, natož ke smíchu není. Ale je dobré vědět, že i tady můžeme vystoupit ze zóny bezmoci a můžeme pro sebe hodně udělat, aby bylo lépe. Že cestu k rovnováze ovlivňujeme my samy. A platí to pro všechny fáze našeho hormonálního plutí, ať už setrvalejšími životními vodami, nebo těmi bouřlivějšími, ať už nás trápí obtíže spojené s naším menstruačním cyklem, toužíme po miminku a ono nepřichází, nebo jsme vykolejené v čase menopauzy. Vždycky můžeme pro sebe a naši rovnováhu hodně udělat. A to nejen v čase, kterému kralují váhy …
SNAHA O DOKONALOST je vysoce toxická. Nejen pro toho, kdo se o ni snaží, ale většinou i pro jeho okolí. Všichni jsme asi v životě poznali o dokonalost se snažícího člověka, který se stal tyranem nejen pro sebe, ale svou úpornou snahou o dokonalost trýznil i lidi okolo a doslova je tím nejen trápil, ale i trávil své vztahy. Hlavní újmu ale trpí ten, koho se tento sklon týká.
To, že o tom píšu, značí, že o tom i já sama vím své. Když máte numerologicky dány do života hned dvě šestky, nemůže to být jinak … Trénink na tomto poli jsem měla už od dětství. V čase dospívání jsem si, jak to tak bývá, říkala, že „takhle to já dělat nebudu“ … posléze jsem během dospělých let a sebepoznávání s nelibostí začala chápat, jak nevědomě kopíruji tendence mysli a chování, které se mně jako dítěti nelíbily. Postupně se mi dařilo některé mé převzaté a hluboce zakořeněné snažení odbourávat, záměrně některé věci nedělat, sama sebe jsem vedla k tomu dovolit si, nechat věci plynout, nechtít je dělat za každou cenu, vyhovět svým potřebám, abych nepřicházela o drahocennou energii a nedostávala sama sebe do stresu. Pousmívám se s radostí nad tím, že v některých směrech jsem už zvítězila sama nad sebou a z „domácí workoholičky“ se vyvinula žena, která umí být za určitých okolností i velmi laxní a nad věcí. Jenže naše dlouhodobé sklony a tendence se jsou jako mnohé jiné v nás navrstveny a můžeme sloupávat nepotřebné a nesloužící dál a dál. Naučit se nebýt otrokem domácnosti, nesnažit se být hospodyní, kterou zdobí dokonalá domácnost, i když ji to nadmíru vyčerpává, je ale mnohem snazší než u jiných věcí, které pro nás mají nějakou vyšší hodnotu…
K tomu pochopit to a hlavně se proměňovat nestačí znát poučku, že snaha o dokonalost je chiméra, za kterou je zbytečné se hnát. Obecně platná norma pro dokonalost neexistuje. Všichni si ji nastavujeme sami. Za dokonalé můžeme považovat, že vždycky děláme věci tak nejlépe, jak to umíme, v daném okamžiku, podle svých schopností a za daných okolností. Chce to po nás mít k sobě respekt, respekt ke svému tělu a k tomu, jak se cítíme. Aby život nebyl závod ani boj, ale abychom si ho užívali. Abychom nebyli tyranem sobě, abychom k sobě přistupovali s laskavostí. Pak budeme podobně laskaví i k druhým a život bude mnohem příjemnější.
Dnes 12. září má svátek MARIE. Těžko se najde ten, kdo o té nejslavnější Marii neslyšel. A každý z nás asi nějakou nositelku tohoto jména zná. Já jsem dostala do počátku života a do své krve hned dvě. Obě moje babičky se tak jmenovaly. Jim dnes budu přát jen v duchu, psát přání budu jedné řecké Marii, mé blízké, i když vzdálené, duši. Kdybych měla zvolit jednu jedinou kvalitu, kterou pro mě Marie zosobňuje, byla by to LASKAvost. Obě mé babičky ji v sobě měly a každá z nich mi ji dala, i když jiným způsobem a v jiné mé životní etapě, ale obě mě díky ní velmi ovlivnily. Význam laskavosti, které se mi od nich dostalo, jsem plně pochopila až dlouho potom, co jsem dospěla, ony tu už nebyly, a tak díky mohu jen vysílat do jiných sfér.
Cesta ke SLAVNÉ MARII byla mnohem delší. Ovlivněná mým ne příliš pozitivním vztahem ke všemu, co bylo blízké jakémukoliv náboženství a církvi. Obrázky líbezné madony držící v náručí Ježíška se mi jako dítěti líbily, ale okamžité spojení s obrazem krvácejícího Krista na kříži, jakékoliv další zalíbení hned odneslo. Dnes je pro mě Marie velmi významnou patronkou a taky archetypem toho, co my všichni a tento svět velmi velmi velmi potřebujeme. A co jiného než LASKAvost by to mělo být?
Už několik let putuji za Marií. Tam, kde se právě nacházím, vyhledávám poutní místa jí zasvěcená. Jen některá jsou mi skutečně blízká a na ty se vracím. Mému muži vždycky říkám, chci tam za Maruškou. Ještěže má rád architekturu i přírodní odlehlá místa, a tak pro něj podobná zastavení nejsou muka. Ví, že pak potřebuji klid a svůj prostor na naladění, aby ke mně promluvilo a přišlo to, co má, pokud je to pro mě připravené.
Právě svátkem Marie pro mě, a jistě to je kolektivní zkušenost, začíná významný čas návratu k sobě. Záchvěvy léta, ještě prosluněné dny, ale už i ranní mlhy a brzy jinovatka, ohlašují příchod podzimu, a to často mnohem dřív, než den podzimní rovnodennosti. Po Marušce i Matka Země volá o naši pozornost … ale nepředbíhejme, jsme teprve na začátku …
... s LÁSKOU přeji všem MARIÍM krásný sváteční den.