Tenhle dvojkový rok by měl být podle numerologických a jiných předpokladů naplněný rozvíjením vztahů, měl by přát sdílení a setkávání, a to i s těmi, které vídáme zřídka. Po uplynulých dvou letech je to dobře načasovaná numerologická konstelace. Podle dat narození některých členů v naší rodině bylo jasné, že k takovým setkáváním letos  dojde. Jinak jsem ale na začátku roku žádné konkrétní plány vzhledem k situaci ještě neměla.

 

Téma ale uvnitř pracovalo samo, i bez mého záměru. Už v lednu a únoru se hlásily rodinné kořeny, v různých vzpomínkách, v propojení s mým životem, to i ve snech. Týkaly se stěhování, mého v minulosti, i mé rodiny a mých předků, vykořenění a zapouštění nových kořenů … Pak přišly události na východ od nás … a téma zesílilo. Už proto, že předci mých blízkých kdysi z těch východních oblastí přišli.

 

Někdy se stávají souhry „náhod“, které nám ukáží, že kdybychom byli opravdu hodně natvrdlí, tak si všimnout musíme. V zimě jsem se přihlásila na jeden kurz, který se měl konat na jaře ve východních Čechách. Když jsem hledala v tom místě ubytování, všimla jsem si názvu vedlejší vesnice, která ani vlastně vedlejší není, protože jsou spolu ty dvě spojené v jednu. Vzpomněla jsem si, že moje babička kdysi podobný název hodně krát použila ve svých vyprávěních. Věděla jsem, že z téhle oblasti pocházela rodina mého tatínka. Nikdy jsem tam nebyla a dlouho jsem se tam chtěla podívat. Tak jsem hned nahlédla do rodinných „sebraných spisů“ vzpomínek a našla, že ten název opravdu odpovídá. Můj tatínek a jeho sestra mi to potvrdili a přidali spoustu podrobností. Dozvěděla jsem se, že ano, právě v té vesnici měli moji prarodiče dům s obchodem a ano, právě v této vesnici najdu na hřbitově rodinný hrob, ve kterém jsou tato prababička, pradědeček a taky pratety a prastrýci pochovaní…  Vzhledem k tomu, že cíl mého studia, za kterým jsem tam měla jet, se dotýká samotné podstaty života v nás, měla pro mě tahle synchronicita velký význam. Byly to další kroky hlouběji k sobě.

 

Na hřbitov jsem se vydala hned první den mého pobytu. Bylo to navečer, sluníčko zlatě svítilo, byla jsem tam úplně sama. Tiché místo pod velmi starými vzrostlými stromy s výhledem do krajiny. Byl to silný pocit dívat se na jména mých předků, většinou s  mým rodovým příjmením, vytesaným do žuly. Navíc tahle žula pochází z lomu na Vysočině, který řídil můj děda a v domě nedaleko od něj se narodil můj táta … S překvapením jsem si ale uvědomila, že ten pocit není tak silný, jak bych čekala. Byla jsem klidná a vyrovnaná, nekonaly se žádné vypjaté emoce a neovladatelné dojetí. Určitě i proto, že žádného z těch předků jsem si osobně ze svého života nepamatovala, ale taky proto, že s tímhle tématem v sobě pracuju dlouho a blízkost k těmto předkům cítím stále. Spíš jsem měla pocit, že jsem tam měla být pro poděkování a určité završení.  Vděčnost za vše, co bylo předáno, z čeho je možné čerpat a vědomí toho, že ať jsem, kde jsem, nosím si své kořeny v sobě. Ale zároveň jsem svobodná ve svých rozhodnutích, tvořím si svůj život sama a opírám se především o svou vlastní sílu. A taky to, že naši předci žili v jiných podmínkách, že proměny, kterými procházíme my, oni neprožili. I přes ty kořeny jsme jiní.

 

A teď přišel květen a s ním pozvání na rodinné setkání do rodných Jižních Čech. V tak velké sestavě jsme se neviděli dlouho. Čtyři generace příbuzných ve věkovém rozpětí pět až dvaaosmdesát let, tety a strejdové, sestřenice a bratranci, jejich děti a děti těchto dětí …  Mnozí z nich znají od kolébky mě a já si zase pamatuju od kolébky jiné. Nepočítala jsem to, ale bylo nás opravdu dost. Jak se dokáže počet dva během let rozmnožit! Moje maminka byla ze čtyř sester, to už je dobrý základ. Hovory byly veselé, dost jsme se nasmáli, radost ovládala prostor. Smutné okamžiky přišly jen při vzpomínce na ty, kteří už přijít nemohli. Byl to i večer objevů. Můj syn se podivoval nad tím, kolik z přítomných žen je podobných jeho babičce. Odkryly se i některé tajuplné momenty z rodinné historie. A já jsem ve svých 52 letech konečně zjistila, po kom mám svou vrozenou a mnohdy neovladatelnou náklonnost ke zvířatům, a to hlavně ke psům. A taky jsem si uvědomila, jak pestrá ta naše rodinná mozaika je a kolik inspirace můžeme navzájem získat. Viděla jsem starostlivé mámy a táty i rozesmáté tváře babiček, jejichž smích je tak nakažlivý, že jen být v jejich blízkosti nabíjí. A taky se mi oživily dramatické životní příběhy. Statečnost těch, kterým osud uštědřil bolavé rány, které se nikdy nemůžou úplně zahojit, při vzpomínce vždycky přinesou stín na tváři. A oni ale přesto dokáží žít naplněný život a veselit se z něj. Kolik starostlivosti, podpory, síly a sounáležitosti může vzniknout, aby se rodina semkla a dokázala zvládnout situace, které můžeme pojmenovat jako tragické. A kolik odvahy, odhodlání, trpělivosti, hrdinství a spousty dalšího ze sebe musí vykřesat ten, komu se z minuty na minutu obrátí život vzhůru nohama a pak dlouho trvá, než se mu vrátí jeho, byť pozměněný, život zpět… všechna ta uvědomění a prožitky z tohoto setkání ve mně budou ještě dlouho pracovat. Cítím, že jsem jimi završila své zakořenění i směrem k druhé rodinné větvi a síla, která z něj ke mně proudí, je velmi posilující.

 

Krev skutečně není jen voda. Nese v sobě mnoho důležitých informací, a když je umíme číst, může nás to velmi obohatit. Někdy její „pozitivní výbavou“ a jindy „chybami“, ze kterých se můžeme poučit. Naše rodina, do které se rodíme, je prvotní cvičební pole, ze kterého můžeme růst.

 

P.S. V zimě jsem usoudila, že naše „sebrané rodinné spisy“ si zaslouží důstojné uložení. Tak přišla tato krásná truhla v mojí milované tyrkysové barvě a hlavně s vyřezaným reliéfem stromu života. A brzy na to jsem objevila taky tyrkysovou velrybu … lepší strážkyni hlubin našich rodinných pamětí jsem si nemohla přát.

 

 

 

 

Každý terapeut ví, že na začátku jakékoliv práce, která nás má léčit, posílit, povzbudit, prostě jakkoliv nám pomoci, je pocit bezpečí. A taky důvěra. Jsou to nejzákladnější naše lidské potřeby. Jsou součástí balíčku naší prvotní lidské výbavy, která nás má udržet při životě. Je spojena se základními instinkty a reakcemi těla a mysli. Patří k nim pud sebezáchovy a taky práce našeho autonomního nervového systému. Při pocitech ohrožení se spouští aktivita jeho sympatické části. V tomto spojení ale není sympatický jako sympatický! Tedy ve smyslu nám milý J, i když obranné systémy těla pro nás určitě nezbytné a potřebné jsou. Naopak ve stresových situacích, kdy sympatikus úřaduje, se moc dobře necítíme. Pocit bezpečí oproti tomu vzniká, když cítíme klid, cítíme se být chráněni, nevnímáme nic, co by nás ohrožovalo. V našem prožívání to ale je dost subjektivní záležitost. Jak to, co nás z tohoto pocitu vykolejí, tak i naše schopnost si pocit bezpečí v sobě udržet.

 

Když nahlédneme pod fyzickou vrstvu života do té energetické, jemnohmotné, odkryjeme, že s tématem bezpečí je spojena první čakra, tedy v tom nejrozšířenějším systému čaker, energetických center našeho těla. Jak jinak! Tam je naše základna ve spojení se zemí i Zemí. Naše kořeny nás s ní drží ve spojení a z něj můžeme čerpat nejen životní sílu, ale taky se tzv. uzemnit. To nám dodává stabilitu a klid.

 

Když jsem sama pro sebe přišla na to, kolik pro nastolení klidu v sobě a jistoty tohle spojení přináší, byla jsem ohromena. Od té doby mám pro sebe takové pořekadlo, že ať se děje, co se děje ve víru okolností kolem mě, vždycky se můžu „posadit na zadek“. To je velká úleva. Už jen si tohle uvědomit. S uzemněním a klidem se pocit bezpečí navozuje lépe. A pak, když to bezpečí cítíme, přichází na řadu důvěra.  Z pevného bodu země si s důvěrou otevíráme v sobě prostor k další cestě, abychom mohli do svého života přijmout to, co nám může pomoci, co nás léčí.  S touto důvěrou si také dovolujeme se začít uvolňovat. A v uvolnění se pak mohou dít „zázraky“. Tím prvním zázrakem může být už jen to, že jsme schopni se na chvíli zastavit a odpočinout si, posbírat síly k dalším krokům.

 

Situace, ve které jsme se teď tak nečekaně ocitli, se velmi dotýká právě pocitu bezpečí a vybízí nás, abychom s tímto tématem v sobě pracovali. Je dobré vědět, že to jde a nejsme ani tady bezbranní. Je potřeba věnovat čas sám sobě a naučit se lépe vnímat spojení s tělem a jeho reakce na naši mysl. To je velmi mocné.

 

 

 

 

Vařím bramboračku s pohankou. Pořádně hustou a výživnou, jak se na zimní polívku sluší. Stojím nad černým hrncem. Jak já černé nádobí miluju. Je to jako pohled do kotlíku. A alchymie je blízko … Přidávám brambory, zeleninu, houby, koření, … všeho tak akorát. Žádné vážení, měření, přesné postupy, ale hezky ženským přístupem tak, jak mě něco ve mně vede. Proto bude dnešní bramboračka jiná, než by byla ta, kterou bych uvařila zítra. Je to bramboračka mého dnešního dne.

 

Milovala jsem chuť téhle polévky, kterou vařívala moje máma. Asi jako všem dětem se mi chutě jejích jídel vryly do paměti. Ale přestože si chuť té máminy bramboračky dost přesně vybavuju, nikdy ji neuvařím stejně jako ona. Každý máme svou linku, na které jedeme, míry hrsti nebo špetky naší ruky pojmou jiná množství. A každý máme jinou chuť. Jak říkává můj strejda, kuchařka by měla jít ke stolu najedená. Přeloženo, má hodně ochutnávat, aby jídlo bylo tak akorát. Ale kdo určuje, co znamená to tak akorát?

 

Mnohokrát jsem měla trému, když jsem vařila pro návštěvy, protože moje kuchyně je, jak to nejlíp popsat … jemná. Ne neslaná nebo nemastná, ale hranice toho, kdy je pro mě jídlo dost slané, dost mastné a dost kořeněné dosáhnu dříve, než většina lidí. A proto to, na co jsem já a moje rodina zvyklá, je pro ostatní málo.

 

Podobně je to i v životě. Každý si tu svou životní bramboračku vaříme podle sebe a hlavně pro sebe. Proto by nám měla chutnat. A mělo by nám být jedno, jestli v sousedovic hrnci se vaří úplně jiná. Každý si do svého života vybíráme a vkládáme ty pro nás správné a správně voňavé ingredience. A na to je třeba mít správný čich! Náš čich. Můžeme říci intuici, která nám říká, co a kolik je právě pro nás tak akorát.

 

Tak ať vám ta vaše bramboračka i život chutná!

 

 

 

Vznikla jsem díky tomu, že se jednou na mostě potkala mladá dívka s vojákem. O pár let později jsem se jim narodila. Jeden z výroků dospělých, který se mi jako dítěti zapsal hluboko do paměti, byl, že ženy musí rodit děti a muži musí na vojnu. Vtisknutý vjem byl jasný. U obojího jde o něco hodně nepříjemného. Chápala jsem význam toho, proč se mají rodit děti. Důvod toho druhého jsem ale nepochopila. Vyrostla jsem na sídlišti v paneláku, kde bydlelo hodně rodin, jejichž otcové chodili do práce ve vojenských uniformách. V době dospívání ke mně přišlo sdělení, že prý mají ženy právě pro muže v uniformách slabost. Nebylo mi jasné proč, i když jeden soused voják, který se pak stal mluvčím ministerstva obrany, fešák byl. Můj odmítavý postoj ke všemu vojenskému byl určitě ovlivněný komunistickou nalejvárnou v podobě válečných filmů, oslav osvobození, povinných účastí na cvičeních civilní obrany, branném výcviku a strachem z imperialistických velmocí, ve kterém jsme byli společností udržováni. Později jsem už vnímala jaká manipulace je za tím skryta.

 

Ve 30 se ze mě stala máma. Jedno z nejsilnějších poselství, které mi těhotenství a porod přinesly, bylo, že život je zázrak, má velkou hodnotu a je potřeba o něj pečovat. A taky to, že kdyby muži byli nositeli a dárci života, vážili by si ho mnohem víc, tolik by neriskovali a neubližovali sami sobě ani druhým. Hodně krát jsem si na tenhle prožitek vzpomněla. Jako matka syna jsem si pak víc všímala i výroků mého tatínka, že dnešním mladým mužům chybí vojna. Rozuměla jsem tomu, nabytí jakých návyků má tím můj táta na mysli, ale zároveň jsem se proti tomu rázně ohrazovala. Rozhodně jsem nesouhlasila s představou toho, že by charakter mého syna měl ovlivňovat někdo, kdo si pro svou cestu vybral život se zbraní v ruce.

 

Do tohoto týdne bylo pro mě téma války věcí vzdálenou jak časem, tak místem. Když jsem ve čtvrtek z rádia v autě slyšela, co se děje na východ od nás, nevěřila jsem. Pak se se silou vynořily emoce strachu i zloby. Vzedmula se vlna rozhořčení, jak je možné, že ještě dochází k takové agresi, že někdo ohrožuje svět s vědomím toho, že potenciální hranice zničení velkého množství životů je díky technice mnohem bližší než dřív. Mé hodnocení přišlo už jen proto, že násilí v jakékoliv podobě je pro mě nepřijatelné a žádné oprávněné zájmy pro jeho použití neexistují. Sama pro sebe pro takové jednání používám slovo středověk. A teď tu ten středověk je a přiblížil se nebezpečně blízko. Přiblížil se do prostoru, kde jsem sama jako holka byla. Na území, ze kterého „pochází polovina“ mého blízkého člověka. Nemůže se mě to osobně nedotknout… Oproti svým zvykům jsem začala sledovat i zpravodajství v televizi. Vzpomněla jsem si, jak jsem kdysi viděla záběry z války v Perském zálivu a přišlo mi to jako válka v přímém přenosu. Nesouhlas tu byl zas. Cítila jsem, jak mé vlastní emoce se stávají součástí proudu určité hysterie. Pochopitelné hysterie, spojené se strachem a soucitem. Ten přímý přenos z války přinesl i obraz kolektivní hypnózy, do které nás vede. Po strachu z covidu je tu ještě větší strach… Netrvalo dlouho a můj vnitřní hlas si mě přivolal zpátky. K sobě. S otázkou, čemu tyto emoce slouží? Čemu prospějí?

 

Kam jde pozornost, tam jde energie. Čemu dáváme pozornost, energii, to tvoříme, to roste. Platí to o všem. Na co se tedy budu soustředit, když chci klid a mír? Jsem dost ukotvená v realitě a fyzickém světě, ale nejsem typ bojovníka, řešení věcí hrubou silou není mojí cestou. Vzhledem k mému vrozenému silně vyhraněnému vztahu k násilí vím, že s utrpením má historie mé duše bohaté zkušenosti. V tomto životě jsem se rozhodla to mít jinak. Jedním ze základních pravidel jógy je nenásilí. Proto dělám to, co dělám a jsem tam, kde jsem. Ale nastavování hranic a ovlivňování světa probíhá i na jiných frontách, než jsou ty válečné. Pro lidi jako jsem já Bohudík.

 

 

 

Říkala jsem jí zlatá vlčice, divoška a moje psí láska. Jmenovala se Elise a toto je náš příběh, tak, jak jsem ho ve střípcích během společných čtrnácti let zaznamenala…

 

Po pár letech v domě na Andělce mě opět popadla má známá touha z dětství mít ve svém životě psa. Vybírali jsme mezi plemeny, pro která není problém žít trvale venku, a proto jsme se rozhodli pro Hovawarta. Byl vyšlechtěný jako nádvorní pes, má dlouhou hustou srst a zahrada je pro něj ideálním domovem. Hovawart je přátelský člen rodiny, ale současně i ostražitý hlídač. Naše hovawartka si nás získala svou přítulností. Vymysleli jsme pro ni jméno Elise.

 

Když jsme si naši francouzskou Elišku ve věku osmi týdnů přivezli domů, byl konec října. Dle chovatelských rad o důležitosti prvních společných dnů jsme ji vzali na několik nocí do domu. Přichystala jsem si noční ležení na podlaze, Eli se stočila do klubíčka před mým hrudníkem a já pocítila zvláštní dojetí, že právě tohle je to, co mi poslední roky chybělo. Konečně mám zase psa. 

 

Následující měsíce jsem se Eli hodně věnovala, vědoma si toho, že jen vychovaný pes je radostí. Kynolog, kterého jsme požádali o rady, ocenil, jak naše čtyřměsíční štěně bravurně zvládá základní povely a také jeho inteligenci, že je schopno plnit tak dlouhou plejádu příkazů... V prvních zimních měsících Eli prokázala další svou vlastnost, že chlad není jejím nepřítelem. Veškerou naši péči o její dostatečný tepelný komfort bojkotovala a každé ráno jsme ji našli, jak bivakuje na dece, kterou si v noci vytáhla ze svého domečku na sníh…

 

Jak rostla, stále více se zmocňovala prostoru kolem sebe. V jarních měsících ji přestaly bavit její hračky a začala ji lákat probouzející se míza stromů. Nastalo období zkoušky harmonie našich vztahů. Lépe řečeno o harmonii šlo pouze do okamžiku, kdy jsme objevili, co dalšího ta potvůrka zničila. Naše mladé stromky nabyly bizarních tvarů a pásy keříků vypadaly, že zřejmě nikdy nebudou mít šanci vyrůst. Eli se nezastavila ani před větvemi sadových růží, u kterých jsme doufali, že je jejich ostré trny ochrání. Stále jsme objevovali nové čerstvě vyhrabané jámy a vypleněná místa. Eli milovala hru „Ty zasadíš, já vysadím“, kterou si užila, kdykoliv poznala, že se v zahradě objevil nový narušitel, tzn. nějaká nová rostlina. Na podzim se bavila tím, že si pochutnala na zasazených cibulkách narcisů a krokusů a marné bylo, že jsem je vložila do země v její nepřítomnosti a navíc v gumových rukavicích. Zvláštní zájem v ní vzbudilo i veškeré plastové vybavení zahrady. Postupně zlikvidovala veškeré krytky větracích průduchů domu i sklípku, ožižlala gaiger i vodovodní koncovky. V podstatě projevila smysl pro pořádek a donutila nás mít zahradu stále dokonale uklizenou. Trpělivost a toleranci mého muže prověřila hned několika zásahy přesně cílenými na jeho osobní věci. „Majstrštykem“ se stala jedna její zimní skopičina. Manžel při odklízení sněhu zaznamenal její zvláštní pohled, jen netušil, co za ním vězí. Zpovzdálí ho pozorovala, jak hrablem porovnává odházený sníh, až narazil na cosi nezvykle pevného. Vzápětí ke svému údivu zjistil, že to plechové zvonící je poznávací značka jeho auta …Elinka ji „odmontovala“ a svůj poklad si samozřejmě zahrabala. I moje auto nezůstalo bez poskvrnky. V servisu se divili, proč má moje značka tak roztřepené okraje… Okolí se rádo bavilo při vyprávění o nových a nových zahradních akcích našeho miláčka. Můj tatínek mě chtěl povzbudit a daroval mi knihu Marley a já. Hodně jsem se při jejím čtení nasmála a ulevilo se mi, že někdo jiný měl se svým psem ještě větší trable než já!

 

Ve dvou letech se Eli začala zklidňovat. A ve čtyřech z ní byla celkem rozumná mladá dáma, ale stále byla mou psí divoškou, temperamentní a plnou radosti, připravenou na nějakou parádní akcičku, a parťákem pro dovádění s naším synem. Zároveň byla tím nejhodnějším hovawartem, kterého znám. Až mi manžel mnohokrát připomněl, že jsem svůj záměr vybrat si milou submisivní fenku, nemusela zhmotnit tak dokonale! Když se zdálky blížil někdo neznámý, působila svým hlubokým hlasem jako hlídač hodný svého jména, jak ale poznala „své lidi“, bylo pro ně jediným nebezpečím ulízání k smrti. Děti na hřišti před námi často říkaly, jdeme si pohladit tohoto hodného pejska. Eli milovala všechny, děti, lidi i zvířata. Jediné, co nemilosrdně lovila, byly vosy… Nechci ji však podceňovat, protože jednou mě přesvědčila, že v případě potřeby se na moji obranu neohroženě postaví.

 

Užívaly jsme si spolu naše každodenní procházky, kdy jsem se kochala krásou přírody a ona si vyřizovala svou psí poštu. A když jsme došly na naše oblíbené místo s výhledem na hory, posadila se těsně u mé nohy, opřela se o mě a vypadala, že se kochá taky. V průběhu let se naše procházky zkrátily a jejich tempo zpomalilo. Kdysi neúnavně běhala kolem mě jako střela a při našich hrách bylo nemožné ji chytit. Když jí bylo dvanáct a více let, šla jen zvolna vedle mě, já se přizpůsobila jejímu rytmu a konečně to vypadalo, že jde u mé nohy, ale spíš já šla u těch jejích. Ale i tak ráda využila každou příležitost provést něco, čím mě rozzlobí a přitom mě po očku pozorovala, jestli si té její rošťárny všimnu. Prostě to byla poklidná dáma, která nechá alespoň někdy tu svou vnitřní divošku roztančit.

 

Za ta léta jsme měly své rituály. Třeba při česání, když ležela na boku a já chtěla, aby vstala a lehla si na druhý bok, začala naoko zlobit, mazlit se, něžně mě cvakáním zubů okusovala a teprve po chvíli se podvolila. Jednou, když bylo velké horko, že na nějaké vstávání a obracení neměla náladu, zvedla jen hlavu a její pohled se jasně ptal, jestli to myslím vážně. Vysvětlila jsem jí, že když nechce vstát, musela by se jedině převrátit na druhý bok přes záda. Samozřejmě jsem nečekala, že mým slovům porozumí … ale ona to hned skutečně udělala … mnohokrát mi dokázala, že chápe víc, než si myslím. A ještě s humorem.

  

Celý svůj život pro mě byla uzemňující učitelkou a přes svou živočišnost mě  spojovala s přírodou. Prověřovala mou duševní sílu a schopnost koncentrace a vždycky naprosto přesně rozpoznala, jaký je poměr našich sil a co si zrovna může dovolit. Učila mě, jak si plně užívat přítomný okamžik a že když není opravdu vážný důvod, můžeme se přece radovat. Radovala se už jen proto, že jsme byli s ní a její láska byla bezpodmínečná. Její přivítání bylo tím nejlepším návratem domů.

 Věřím, že psi tu jsou proto, aby byli našimi průvodci. Mnohokrát mě napadlo, že bychom měli toho svého psího průvodce fasovat na celý život. Bylo to naopak. My jsme prožili s ní ten celý její. I postupné stárnutí a potíže, které přišly. Loučení bylo bolestné, ale tak láskyplné a hluboké, jak jen může ve vztahu mezi člověkem a psem být. Měla dlouhý a snad i krásný život. Vždycky bude mou zlatou vlčicí a její laskavý divoký duch bude s námi přítomný.