Díky vnějšímu úklidu si někdy rozpomeneme na počátky něčeho, co se nám táhne celým životem. A tak jsem mezi svými „poklady“ z let dávných objevila kupičku stránek ze starých novin a časopisů … mé rozhovory.

Hned mě přivedly ke vzpomínkám na má studentská léta, do kterých patřily i vazby na studenty žurnalistiky. S těmihle kamarády jsem tak trochu na dálku „studovala“ žurnalistiku i já. Znala jsem jejich profesory, nahlížela do jejich úkolů a někdy se i podílela na jejich plnění. Fakulta na Smetanově nábřeží byla  mojí častou destinací, stejně tak nedaleká kavárna Slávie za rohem.  Ale až když jsem se začala sama ubírat jiným směrem, přišel při jednom prázdninovém rozhovoru s mojí kamarádkou nad šálkem kávy nápad, že bychom mohly udělat rozhovor s nějakou zajímavou osobností. Já ráda psala a ona byla svolná zachytit rozhovory na fotkách. Zdálo se, že by to mohla být příjemná prázdninová kratochvíle.

O pár týdnů později jsem už seděla nad kávou naproti Paĺu Haberovi. Byly to časy, kdy se po revoluci československý šoubyznys klubal z plenek. Nebyl problém velmi rychle získat telefonní číslo na každého, dozvědět se, kde se co právě děje, zajít na nějakou tiskovku, domluvit si schůzku téměř s kýmkoliv. A když je v hlavě silný záměr, odvaha a zapálení, zdaří se mladé duši vše, co si zamane. Sama jsem byla překvapená, jak se věci rychle vyvinuly a ještě více, když mi můj první rozhovor otiskly hned první noviny, kterým jsem ho nabídla, a ještě jsem ráno v rádiu slyšela v přehledu tisku upozornění na můj článek. Byla to zábava, skvělý koníček, i když jsem psala na psacím stroji a pro dnešní dobu nepředstavitelně dovážela mé výtvory do redakcí autobusem. Žádné pc a žádný internet.

Už jsem zapomněla, s kým vším jsem se při rozhovorech potkala. Prohlížím si fotky, ze kterých je vidět, jak moc jsme se změnili. Moji proměnu vidím každý den v zrcadle, ale u těch populárních osobností je to větší zábava!  Jsou zpěvačky, které si svoji kariéru kromě zpěvu vybudovaly i na dokonalé vizáži, a ty by tyhle fotografie asi vůbec nepotěšily…

Začtení do rozhovorů je taky objevné. Titulky odpovídají záměru zaujmout čtenáře na první pohled: Bouchací kuličky v Teamu; Jan Kalousek, muž svobodný a nezávislý; Citron bude kyselejší; Střízlivá hlava Michala Penka, … A nad některými otázkami, které jsem kladla, jen žasnu. Bože, jak já byla troufalá! Mladá, spontánní, otevřená v rozhovoru s lidmi, kteří byli většinou jen o pár let starší než já. Největší perlou byla asi otázka pro Honzu Kalouska: „Trochu si bulvárně rýpneme. Jak je to s tebou? Co takhle usadit se u rodinného krbu? … Slyšela jsem, že jsi strašně na ženský … „  No, fuj, to je otázka opravdu hodna bulváru! Není nad to pobavit sama sebe! Ale popravdě musím říct, že kromě tohoto úletu, který Jan vzal úplně v klidu, mě potěšilo, jak  otevřeně rozhovory vyznívají. A co si vzpomínám, všechny se děly ve velmi příjemné atmosféře. Asi proto, že jsem si zpovídané instinktivně pro rozhovory sama vybírala. I oni si své kariéry teprve budovali a ještě nebyli schovaní za zdmi svých manažerů, agentur a vydavatelství. Všechno bylo mnohem přímější a jednodušší. A tak je můj tehdejší adresář naplněný telefonními čísly osobností, u kterých si už ani nepamatuji, že jsem se s nimi setkala a za které by mi tehdy jejich fanynky utrhaly ruce. Většina těch kontaktů je ale jistě už dávno neplatná.

A kdo mi zůstal v srdci s láskou uložený až dodnes? Ten nejstarší. Pan Jaroslav Krček, tehdy umělecký šéf souboru Musica Bohemica.  Až dnes si uvědomuji, když na jeho jméno často ve světě hudby narážím, o jak významnou osobnost jde. Ale pro mě je jeho poznání o něčem jiném. Patří k lidem, kteří nosí laskavost v srdci. Poznala jsem i jeho bratra a zúčastnila se více jejich nádherných koncertů, hlavně v kostelích a v Anežském klášteře na Starém Městě. A protože jsme nedávno slavili Velikonoce, vynáším na světlo úryvek z rozhovoru právě s panem Krčkem:

Jak nejraději trávíte Velikonoce?

„Snad bych mohl říct, že nejlepší velikonoční čas je ten, kdy se vám podaří spočinout v klidu a mlčením se svým skutečným „já“ a vnímat velikost zázraku tvoření, zázraku probouzející se přírody, vzkříšení nového života s příchodem jara a také v sobě hledat novou sílu vytvářet a milovat.“

Moudrá slova i dnes, co říkáte?

Přišel čas pouštění. Úklidu vnitřního, ale i vnějšího. Má hlava je již lehká, teď je řada na domov. A protože půda je hlavou domu, začínám tam. Probírám se odloženým oblečením po našem synovi. Mohli jsme ho předat dál už dávno, ale tahle doba je nakonec možná tím nejlepším časem, kdy někomu pomůže nebo udělá radost.

Jsem v obležení dupaček, kabátků a miniaturních triček a nemůžu jen tak mechanicky třídit a uklízet. Dlouhá léta jsem ty věcičky neviděla a teď oživují vzpomínky, obrazy, zážitky v mé mysli. V každém tom oblečku vidím své dítě. Vidím ho rozesmáté, s nádhernýma zářícíma očima. Jsem dojatá, jak máma může být. A ano, přiznám se, aspoň na okamžik bych chtěla toho mého chlapečka znovu držet v náručí. Mé srdce se znovu zalévá tím citem, který od těch dob tak dobře znám. Všechno to prožité je najednou tak blízko. Člověk by řekl, vždyť jsou to jen obyčejné věci, …, ale ony jsou pro mě spojeny s neobyčejnými zážitky, zcela výjimečnými roky mého života. To je ten jediný skutečný význam věcí pro nás. Hned mi tahle myšlenka přivolala obraz jiného místa a jiného času v mém životě. Sedím na zemi bytu mých rodičů a po prosbě mého tatínka třídím věci po mamince. I tehdy jsem plakala, ale ten pláč byl úplně jiný. Zásuvky mé maminky byly tak pečlivě uklizené a já nyní tento lad rozebírala a rušila, měnila to, co ona kdysi seskládala. Pochopila jsem, že naše věci a jejich struktura a řád, žijí a mají pravý smysl jen pro nás. Samozřejmě některé naše věci se stanou vzácnými památkami na nás, které budou s láskou uchovávat ti, kterým jsme byli blízcí. Ale „život“ našich věcí odchází spolu s námi.

Tohle zamyšlení mi přineslo uvědomění, že i tyto dětské kousky jsou pouhou vzpomínkou na časy minulé a můj nynější úklid je takovým malým loučením s nimi. Naším loučením. Protože i ti dva mí chlapy vzpomínali. I jim se vybavovaly situace a společné prožitky a divili se, jak přesné a jasné byly.

Jako ta Matka rodu sedím na podlaze. Kde jinde než na Zemi, vždyť to je pro nás matky příznačné, a dívám se ven do zahrady, kde se jaro hlásí o svůj čas. Vítr silně proudí a ohlašuje, že brzy přijde změna. V přírodě se zrodí nový život. Najednou je mi lehce. Ano, vše pokračuje. Cítím velkou vděčnost za těch dvacet let společného života, kdy my jsme zráli, a náš syn rostl a dospěl.  Jedna krabice zůstane jako vzpomínka a všechny ostatní poputují do světa. S radostí je pouštím. A těším se na dnešek, zítřek a další dny.

Přijel bagr a začal rozorávat zemi na Andělce a tím dělat rány místům, které máme rádi. Pro mého syna rozorává část vzpomínek na dětství. Když jsme si spolu o tom povídali, připomněla jsem si, jak jsme citliví na to, že se věci, s kterými si vytvoříme v dětství silnou vazbu, později změní.

Shodou okolností jsem ten samý den v rámci generálního úklidu třídila krabici, která by mohla nést štítek „Vzpomínky na minulost“. Mezi jiným tam byly i fotografie z mého dětství, kdy jsem většinu volného času trávila u koní.

Troja. Chce se mi říct stará dobrá Troja (pro mě Trója). Stačilo seběhnout dolů trojským lesem, líznout roh zámecké zdi a byla jsem tam. „Jiskra“ bylo jméno mému srdci zaslíbené, jezdecký klub, taková menší sestřička toho většího na Trojském ostrově. Byla jsem na svém břehu Vltavy. A že tam bylo co poznávat! Ježdění bylo za odměnu. Péče o koně byla prvořadá a mě bavila možná i víc. Moje velká koňská láska se jmenovala Zeno. Díky němu jsem poznala, jaké to je, když jen vejdete do vrat stáje, řeknete slovo a zevnitř se ozve veselé řehtání na pozdrav. Jako vzpomínka mi zůstala jeho fotografie.

Ale na většinu toho, co jsem v Troji zažila, existuje dokumentace jen v mé hlavě. A taky v pocitech a úplně konkrétních detailech, které se náhle jasně z hlubin minulosti vynořují. Hřebelcování, sedlání, čištění kopyt, kování, krmení a vůně ovsa, čištění boxů, kydání hnoje a všudypřítomná koňská vůně, kterou jsem si odvážela i s sebou domů. A jak jsem byla pyšná na to, že svým spolucestujícím v autobuse smrdím…  Musím se smát! Ale spíš se blaženě usmívám. Byla to spousta času spoluprožitého s podobnými nadšenci, kteří milovali koně tak jako já. Užili jsme si krásné vyjížďky, cválání podél ZOO až nahoru ke „Katovně“, jak se říkávalo osamocenému domu na dohled k výběhu žiraf. Užili jsme si i spoustu legrace, třeba při svážení sena. A pak to byly tiché chvíle, kdy jsme jen ve dvou nebo ve třech měli nedělní službu ve stáji a celý den se starali o koně. Všude klid a člověk si mohl víc vychutnat jen tak být nablízku těm krásným koňským bytostem.

Troja pro mě nebyli jen koně. Byli to i zajímaví lidé. Jeden starší trenér, kterému se neřeklo jinak než pan major, se přátelil s Emilem Zátopkem, a tak jsem poznala tuhle naši legendu i já. Se svou manželkou Danou žil jen o ulici dál. Jindy jsem cestou na jízdárnu seběhla z bohnického kopce rovnou „do rány“ jednoho ne příliš příjemného rozhovoru. Jedna žena rázně komunikovala s mužem, který byl podle všeho řemeslník pracující na jejím domě. Udělala na mě tak silný dojem, že při každé další cestě kolem jsem myslela na to, abych tam zase nepotkala tu „babu“. Až později jsem zjistila, že tou „babou“ byla Věra Chytilová…

Troja byla hlavně půvabným místem. Zoologická a botanická zahrada byly a jsou lákadlem, které sem přivádí mnoho návštěvníků, stejně tak jako Trojský zámek. Ten byl ale v časech mého dětství zavřený. Jeho zahrada oficiálně taky … jenže o ni se staral náš pan podkoní Páv, který bydlel v domku při zámecké zdi, hned naproti trojské lávce… A tak jsme v časech hojnosti mohli trhat tolik ovoce, kolik naše žaludky pobraly. A když už jsem zmínila trojskou lávku, ta byla naší adrenalinovou disciplínou. Nebyla to ani lávka jako spíš jakýsi její pozůstatek, dřevěná prkna nebyla tak úplně v pořádku a vstup na ni byl zakázán. Když se nám ale zachtělo přejít na ostrov, kdo by se trmácel autobusem a tramvají, když stačilo šikovně a opatrně „prokličkovat“ po zdravých prknech?

Troja byla hlavně klidnou oázou s Vltavou a přívozem a vinicí.  Byla pozůstatkem venkovského okraje Prahy, s mnoha starými domečky a také svými obyvateli. Trója mého dětství je už ale minulostí. Při mé poslední procházce jsem marně hledala známá místa a ani naše jízdárna už neexistuje. Vzpomínkou na ni zůstává jen kovaná brána s podkovami. Kouzelný závoj trochu zašlých časů postupně mizí a nahrazuje ho lesk a noblesa honosných vil a moderních staveb. Ale bylo by zbytečné truchlit. Dávní starousedlíci by jistě opěvovali ještě úplně jinou Troju, kterou jsem ani já nepoznala. A dnešní děti budou se stejným zalíbením vzpomínat na místa jejich dětství. Jen kéž je alespoň část toho starého půvabu zachována i pro děti příští.

Četla jsem povídku od mé kamarádky. O tom, jaké je to žít na volné noze. Popisovala, kterak se k žití „volnonožce“ dostala. Tuto lákavou představu viděla jako „malou holčičku s velkýma dětskýma očima a nevinným úsměvem.“ Kamarádka pokračovala v líčení svého příběhu, jak s ní její osud dále čaroval, a ta malá byla stále s ní. Byla s ní i ve chvílích, kdy o to ona sama ani trochu nestála. Holčička trpělivě čekala, až přijde její chvíle a její dospělá kamarádka opět zvedne hlavu, uvidí svět kolem sebe a možnosti, které na ni venku čekají. Bylo mi té malé líto, ale nemohla jsem nic dělat. Ona nebyla moje, patřila mé kamarádce a jen na ní záleželo, kdy dívčin hlásek vyslechne.

Povídku jsem přečetla jedním dechem, ale představa toho děvčátka se mnou zůstala. Zatoužila jsem také takovou mít. Určitě by byla docela jiná než ta, kterou si vysnila má kamarádka. Byla by moje. Začala jsem o ní přemýšlet a najednou jsem měla pocit, že už ji vlastně dlouho znám. Jaká tedy je ta moje holčička?

Vzpomněla jsem si na kratičký zážitek z předešlého dne. Po delší době jsem procházela starou Prahou. V listopadu nejsou ulice Starého Města tak přeplněné turisty, tak jsem si vychutnávala procházku známými místy. Když jsem míjela výlohu jednoho krámku s výtvarnými potřebami, mé oči mě vrátily zpátky o pár let. Vlastně o mnoho let zpátky. Tenhle krámek tu stojí dávno, určitě od mého dětství, tedy velmi dávno… A vždycky, když kolem procházím, mám stejný pocit. Ať jsem byla malá holka, nebo tu chodila jako dospělá. Ve výloze jsou totiž - BARVY… Barvy a barvičky všeho druhu. Já barvy miluju. Nevím, kdy to vzniklo, ale co si pamatuji, vždycky to tak bylo. Vybavuji si, že jsem netoužila po žádné hračce. Největší radost mi jako dárek udělal blok a pastelky. Do dneška cítím ten radostný pocit!

Genetický sklon k této „úchylce“ je možné lehce vysledovat. Můj dědeček maloval, má teta maluje a její syn také. Od dětství jsem vídala jejich štětce a tajemné tubičky s barvami. Touha malovat ve mně byla zakotvená, ale chyběla mi odvaha. Byla jsem přesvědčená, že já na rozdíl od mých příbuzných talent nemám.

Snad již dokážete pochopit, co ve mně letmý pohled do výlohy plné barev vyvolal. A nyní jsem si na ten vjem vzpomněla v souvislosti s představou té malé holčičky. Ona ten obraz viděla spolu se mnou. Byla tam se mnou. Ona dokonce na něj koukala mýma očima! Ale jak je to možné? Vždyť jsem si ji právě vymyslela. Proč mám ten jednoznačný pocit, že ji znám už dávno, vlastně odjakživa? Snažila jsem se do té představy ponořit, procítit tu imaginární bytost, být alespoň na okamžik jí. A už to vím. Je se mnou stále a vždy byla. Doprovází mě na každém kroku a vždycky, když se objeví nová příležitost, která by mě mohla obohatit, dá o sobě vědět. Ponouká mě, abych zkusila něco nového, dosud nepoznaného. Mohlo by mě to bavit, rozradostnit, potěšit mé smysly a rozjasnit mou duši. Našeptává mi to svým hláskem. Já ho dobře slyším. Zní tak lákavě. Jenže její hlásek není jediný, který se v takové chvíli ozývá. Slyším ještě úplně jiný a ten mi vždycky říká: „No nevím, nevím, holka … Myslíš, že je to pro Tebe to pravé? Myslíš, že na to máš? Fakt se do toho chceš pustit?“ … To je ale negativní našeptávač! Jenže on je důmyslný a jeho záměr velmi silný. Vím jistě, že je to ON. A už vím, i jak se jmenuje. Jeho jméno je strach… Objeví se a snaží se zatlačit něžný hlásek mé holčičky co nejvíce do pozadí. Chce, abych poslouchala výhradně jen jeho. A mnohdy se mu to i podaří. Ta malá pak sedí smutně v koutě a cítí se opuštěně. Zase jsem ji neposlouchala a ona se jen snaží přinést mi tolik radosti!

Tak už konečně vím, kdo je. Je to strážkyně mého tvůrčího snění. Když jsem já sama byla holčička, byly jsme stále spolu. Nerozlučné kamarádky. Dívala jsem se na svět jejíma očima a viděla ho tak barevný! Jako dospělá jsem pro ni neměla tolik pozornosti, kolik by si zasloužila, ale dneškem se vše mění. Vím, že jí budu naslouchat mnohem pozorněji, budu citlivě vnímat její přítomnost a radovat se z ní. Jsem to jí i sobě samé dlužná.