Čarodějnice, Filipojakubská noc, Beltain, tahle noc z 30. dubna na 1. května patří k těm výjimečným. Bývá spojená s bujarým veselím a magií. Kdybych si měla vybrat barvy pro tento den a noc, byly by to červená, černá a zelená. Červená jako oheň, černá jako symbol tajemna, skrytého, magična a pak zelená, tak šťavnatá a svěží, jakou si dovedete představit. Ta zelená, kterou se právě teď probouzí příroda. Zelená jako život. Tuhle zelenou miluju, je to barva, která nabíjí energií a optimismem. Je barvou začátku a růstu.

Dnes jsem si ji jako mnohé jiné dny oblékla, ale intuitivně jsem si vybrala i více černé. Tak nějak to pro tento čas cítím. Není to smutkem či strachem. Je to tím usebráním, které nás poslední týdny provází. Běžně pro mě přichází doba černé s podzimem. Tehdy černá volá jako země do své hloubky, abychom viděli to skryté, dostali se k podstatě, ke kořenům problémů i nás samotných. Letošní jaro jako by bylo takovým druhým podzimem. To možná Země si řekla, „Tak to ne, holenkové! Pořád někde poletujete, o podstatné se nestaráte, hezky vás k sobě připoutám, aby vám došlo to, co je třeba.“  A ohnivých energií asi taky máme víc než dost. Málo červené je potřeba. Tak ani ohýnky letos nebudou. Opatření se uvolňují, i sejít bychom se už mohli, ale příroda si povolá počasí a místo Ohně, nám pošle jeho sestřičku Vodu.

A tak s pokorou sedím doma jen u svíčky a jsem vděčná za každou kapku, která spadne. Ano, ohně je moc a voda chybí. Mnohých jiných věcí máme moc a jiné nám chybí … černá je barvou této noci. A těšit se můžeme na nové ráno a … svěží jarní zelenou. Ta nám připomene, že život pokračuje. A barvy si do něj vybíráme každý sám.

 

Každý máme na nynější mimořádnou situaci svůj osobitý pohled a můžeme na ni nahlížet z více úhlů. Ten můj dnešní pohled je ovlivněný tím, čemu věnuji svou pozornost už od dětství a co je vlastně i součástí mé práce. Téma zdraví. Ještě jako dítě jsem na svých zkušenostech pochopila, že úplně nejvíc pro mé zdraví mohu udělat já sama. Během života jsem si tuhle tezi rozšířila na celý náš život, za který neseme my sami odpovědnost. A jak to souvisí s koronavirem a dnešní pandemií? Ona nás donutila se zastavit a dala nám šanci přemýšlet, jestli ten život, který vedeme je tím správným způsobem k tomu, abychom byli mimo jiné zdraví, ale také spokojení. Se sebou a se životem. Všechen ten spěch a stres, stálé honění se za splněním úkolů a cílů … známe to všichni. A já mám před očima všechny ty ženy, které na mé lekce jógy a různé kurzy dobíhají s vypětím sil, aby alespoň na chvíli zůstaly v klidu, odpočinuly si a mohly úplně vypnout. A jak těžký úkol to pro někoho zpočátku může být, dokázat jen tak ležet bez pohybu pár minut  a relaxovat? Pro někoho, kdo je navyklý na neustálý výkon, může taková situace paradoxně vyvolat nepohodlí a neklid a chce to nějaký čas, než si vůbec dovolí si odpočinout, a navíc bez výčitek.

 

Jedna kamarádka mi kdysi na moji otázku, jak se má, odpověděla „Rychle.“ Ano, rychlost a tlak jsou veličiny, které nás ovlivňují a ženou vpřed. Ale všechno má své hranice. A úplně obyčejným rozumem je snadné pochopit, že naše těla a psychika, které byly po dlouhé tisíce let vývoje lidstva přivyklé na určité tempo a rytmus, ovlivněné hlavně přírodou a jejími cykly, se nemohly během pár generací přeladit na tuto zběsilou jízdu, kterou po nich dnes vyžadujeme.

 

A jaký vliv má tohle všechno na naše zdraví? Stres vytváří v těle tenzi, nadbytečné napětí, které působí dlouhodobě a málokdy zcela poleví na zdravou míru. Tady jistě můžeme hledat základ mnoha civilizačních nemocí, ale také nám určitě velmi ovlivňuje naši imunitu. Vyčerpané tělo, které bere z rezerv, přetížená psychika a nedostatek odpočinku nedávají organizmu dostatečný prostor, aby obnovovalo své síly, regenerovalo se. Věřím, že v základě jsme nastaveni na stav zdraví, že naše tělo je schopné samoléčby, jen mu to musíme umožnit, dát mu k tomu prostor.

 

Dnes řešíme koronavirus, zítra to může být jiná infekce. Celý svět je plný různých virů a bakterií, byly tu a budou. Strach z nich naopak vyvolává ještě větší napětí a ochromuje nás. Nemůžeme se nechat preventivně očkovat proti všem možným nákazám.  Podle mě to jediné, co můžeme opravdu ovlivnit, je naše odolnost vůči nim.

 

Jestli nás dnešní situace povede k zamyšlení nad naším životem, tak máme šanci ho změnit a ovlivnit tím i naši imunitu, odolnost, zdraví. Já osobně věřím, že tato cesta ke zdraví začíná a je plně spojena s naší schopností uvolnění se. Jen ve stavu uvolnění dáváme tělu šanci, aby konalo v náš prospěch. Kéž se tak bude dít.

 

 

 

Maminky a dcery. Silné spojení, vztahy a zrcadlení. Vzájemné učení se … Vždycky mám radost, když se na kurzu objeví tandem maminky a dcery. Je to odvážné a děje se to stále častěji. A já si toho vždycky velmi cením. Většinou s nápadem jít do toho společně přicházejí mámy, ale občas se to děje i naopak. Pro ty starší to bývá motivace udělat něco potřebného a příjemného pro sebe a přitom „zasvětit“ i svou dceru, případně jí pomoci při řešení nějakého zdravotního trápení. Někdy jsou iniciátorkami dívky samy, vyburcují maminu a jdou s ní do skupiny většinou zralých dospělých žen. Tato jejich odvaha se potom při kurzu projeví jako síla jejich ač mladé, ale silné osobnosti.

 

Tento týden se mi naskytla zkušenost práce právě s dvojicemi maminek a jejich dcer při velmi komorním individuálním kurzu Tajemství pánevního dna. I když jsme jeho obsah beze zbytku naplnily a věřím, že poznané, naučené, vyzkoušené a hlavně prožité najde své místo a přinese výsledky, událo se zde i něco navíc. Cosi ještě důležitějšího, co se vždycky dostaví, v atmosféře důvěry, otevřenosti a sdílení. Pro maminky i dcery byla připravená jejich vlastní zkušenost, ale i dotek toho, co je součástí toho silného spojení matka – dcera. Pánevní dno je mimo jiné o kořenech. A co je v této souvislosti víc, než kořeny ženské linie?

 

Zdálo by se, že já jsem byla jen průvodkyní a pozorovatelkou … ale i já jsem vždycky součástí magie těchto setkání, i mně přinášejí mnoho nového a hlubokého. Bylo to krásné otevřené setkání zralosti a zkušeností, včetně těch, které nás starší spojují s naším dospíváním a dívkou v nás a toho krásného, ale nelehkého věku mládí s jeho křehkostí, zranitelností a cestou ženskosti, která se teprve před dívkami otevírá … a mě naplňuje radostí, že tyto mladé ženy už mohou jít životem dospělosti od začátku vědomě, vědomé si své síly, a tak to jednou budou předávat dál … :-) 

 

TADY a TEĎ

Ještě včera ve středu ráno jsem končila hodinu jógy s tím, že dále normálně cvičíme a že věřím, že mě má intuice jako vždy upozorní, kdy je čas na změnu. Nenapadlo by mě, že to bude tak brzy. Je čtvrtek a já vím, že ten čas nastal. Není důvod nevěřit, má intuice se neplete. Moc dobře vím, že ona ví.

Jako vždy se ptám Proč? „Protože je čas být doma.“ Zní odpověď.

 

Co je DOMA?

Z mého pohledu je nejlepší ochranou před jakoukoliv nákazou, ať už špatnou náladou, negativními myšlenkami nebo virózou, naše integrita a vnitřní klid. Zůstat v sobě, ve svém středu, ve své pravdě a vědomě si vybírat, čemu budu věnovat svoji pozornost a tím i energii a otevírat se působení na mě věcím vnějším. To je pro mě to základní doma. Do včera jsem si myslela, že to bude i tentokrát stačit. Teď vím, že nebude. Je potřeba být opravdu fyzicky doma. Jsem zvyklá se ptát „Co mi má tato situace ukázat? Co se z ní mám naučit?“

Vhled do téhle situace mi říká, že je čas jít do klidu, nejen vnitřního, ale i fyzicky, být DOMA se svými nejbližšími, TVÁŘÍ TVÁŘ NAŠIM ŽIVOTŮM, v jejich podstatě, v naší podstatě.

 Již dlouho jsem se ptala, co by bylo to, co v současném stavu světa nás lidi zastaví, abychom vnímali to podstatné, všichni byli nuceni přehodnotit své priority a hodnoty…

Všechny těžké chvíle jsou VÝZVOU. Výzvou k poznání, uvědomění, ke změně. Tato situace je výzvou.

 

To říká mé SRDCE a má INTUICE. A co ROZUM?

Již delší dobu jsem při vývoji nynějších událostí myslela na to, jaký počet nakažených je opravdu ve skutečnosti. Není podstatné to číslo, které se objevuje na obrazovce nebo monitoru jako aktuální počet prokázaně nemocných. Podstatný je skutečný stav. Po vývoji v posledních hodinách a předešlých zkušenostech z jiných částí světa je jasné, že je nyní potřeba udělat všechno pro to, abychom se všichni co nejméně podíleli na rozšiřování této infekce. Každý si musíme v rámci svých možností a životů vyhodnotit, jak. Naše solidárnost začíná tam, že budeme myslet na ty, pro které toto onemocnění nemusí být jen banálním nachlazením nebo virózou. Všichni máme v rodině své stařenky a staříky, lidi nemocné, křehké. Naše konání je především naší zodpovědností vůči nim.

 

Nechme se vést srdcem i rozumem a zachovejme klid v sobě.

Zdraví nám všem. S láskou Šárka

 

 

Síla přání je mocná. V pátek večer jsme se letos poprvé vydali do festivalových ulic Karlových Varů a já si pod billboardem filmu Late Night s Emmou Thompson povzdechla, ten film bych chtěla vidět. Myšlenka jen prolétla hlavou, ale s patřičným prožitkem. To stačilo. Když včera před pátou zavolal kamarád, jestli místo nich nechceme jít právě na tento film, radostně jsem zajásala. Do projekce zbývala hodina, a tak jsme byli celí šťastní, když jsme do Thermalu dorazili včas. Až u vstupu do hlavního sálu nám došlo, kam jdeme. Kamarád se zapomněl zmínit, že nejdeme jen na film, ale i na samotné zakončení festivalu … pohled na večerní toalety a smokingy nám vše rychle objasnil. A pohled na nás taky. Já sice v šatech dlouhých až k zemi, ale v žabkách a můj muž ještě „hůř“ džíny, zářivě bílé triko s potiskem a tenisky … s odvahou (pro někoho spíše drzostí, nesoudností či nepatřičností?) jsme přistoupili ke vchodu s lístky v ruce a s úsměvem. Užaslý výraz na tvářích hostesek vystřídala pevně znějící informace, že nesplňujeme předepsaný dress code. Stejně jistě ale mile, a v této situaci připouštím i trochu naivně, jsem vysvětlila, že jsme dostali lístky na poslední chvíli. Slečny měly srdce na pravém místě a vpustily nás dovnitř s dovětkem, že na afterparty do Puppu v tomto oblečení už opravdu jít nemůžeme. K jejich profesionalitě nutno podotknout, že by se tak jistě nestalo, kdybychom měli místa v přízemí a ne na balkóně.

 

Ač jsme se pak snažili proplouvat prostorem nenápadně, působili jsme příliš nápadně a vzbuzovali zájem i celebrit asi více, než kdybychom na sobě měli outfity od těch nejvěhlasnějších návrhářů. Za sebe mohu říct, že jsem se zcela jistě cítila mnohem lépe, než kdybych na sobě takový model měla. V uvolněnosti a radosti jsme si celý večer užili. Můj muž s přívěskem se symbolem peace na krku vtipkoval, že vypadáme, jako kdybychom na festival přijeli rovnou z Mataly … krétského útočiště hippies, kde jsme ještě minulý týden opravdu byli :-) 

Co se týká mě, měl tak trochu pravdu. Díky tomu, co dělám, se stále více vzdaluji uniformním způsobům, cením si volnosti, svobody a přirozenosti, a stále méně jsem ochotná se vměstnávat do předepsaných škatulek a konformit. To ale neznamená, že přirozeně nectím situace a prostředí, ve kterých se nacházím. Dnešní večer byl jen omyl, na kterém jsem si ale k mé radosti uvědomila, že se mé sebe-vědomí a to, jak se cítím, neodvíjí od toho, co mám právě na sobě.

 

Ani nejluxusnější šaty nepomohou, pokud se ve svém těle necítíme dobře. Stejně tak i ten nejzdařilejší makeup nezakryje naši nespokojenost a strádání. Naopak štěstím zářící oči, úsměv a energie, která z nás sálá, jsou tím pravým charismatem, které zaujme. Jako ve všem jde o úroveň našeho vnímání. Jestli vidíme jen to materiální a zjevné, nebo jsme zvyklí vědomě vnímat svět ve vícero dimenzích. Pak vidíme tu pravou tvář a vnější obal nás neošálí. Je to osobnost, kterou vidíme. Právě to jsem si uvědomila, když jsem v předsálí potkala paní režisérku Němcovou. Nepamatuji se, co měla na sobě, tuším, že snad černý kalhotový kostým. Působila velmi nenápadně, ale přitáhla moji pozornost úplně stejně, jako když jsem ji před nedávnem viděla v jednom supermarketu na Letné. To její osobnost a i beze slov byla tím magnetem.

Podle mě rčení „Šaty dělají člověka“ patří do minulosti. Je totiž spojené s tím, že chceme-li nějak působit a udělat patřičný dojem, je nutné se tomu svým obalem přizpůsobit. Věřím, že nastává doba pravdivosti a projeví se i v tom, že pochopíme, že nejdůležitější je být pravdivě tím, kým doopravdy jsme. Že budeme tak sebevědomě ukotvení a šťastní sami v sobě, že budeme ctít, jak u sebe, tak u druhých to, jak se cítí nejlépe a tak se také budeme navzájem vidět. Bez posuzování a s respektem.

 Takže příště jen vyměním žabky za balerínky :-)