Bývala jsem hodná holčička a vzorná žačka. Takový ten typ, který paní učitelky milují. Visela jsem očima na jejich rtech a hltala každé slovo. S kamarádkou jsme hrály hru na počet získaných jedniček. Zvlášť dobře si pamatuji na večer, kdy jsem před spaním zjistila, že jsem zapomněla na zkoušení z vlastivědy následující den. Tak to se mnou otřáslo, že jsem vybičovala veškeré své soustředění na maximum a zadanou kapitolu do sebe doslova „nasála“. Možná už tehdy skvěle zafungovala moje intuice. Příští den jsem opravdu byla vyvolána k tabuli. Látku jsem odrecitovala, jako bych ji četla ze čtecího zařízení. Vysloužila jsem si posměch „Ty jsi spolkla magneťák!“.  Studovala jsem a studovala. Kdybych byla obdařena lepší dlouhodobou pamětí, než jsem byla, mohla bych mít ze sebe i dnes dobrý pocit, že jsem dost vzdělaná… Opak je však, asi naštěstí, pravdou, takže moje hlava není přetížena ničím pro obyčejný život nezbytným. Asi ví, co dělá. Studuji stále a můj muž říká, že budu asi věčnou studentkou. Má pravdu, ono mě to totiž tak baví! Ale teď studuji jen a výlučně to, co mě baví. Naopak představa, že bych byla nucena do sebe drtit kvanta informací, která mě nezajímají a pak z toho ještě byla zkoušena, ve mně vyvolává odpor.

 

Ano, v první části svého života jsem bývala racionální, intelektuálně založenou bytůstkou. Už tehdy se ale projevovaly náznaky, že to se mnou bude i trochu jinak. Byly však ještě schované pod povrchem, takže nad úvahami o studiu filozofie zvítězila praktičnost studia zahraničního obchodu na VŠE. Následovalo pár let bankovní praxe, kterou jsem zakončila v pobočce jedné významné zahraniční banky v centru Prahy. Pro někoho to mohla být příležitost skvělé kariéry, pro mě období, kdy jsem pochopila, že tam bych nešťastná nebyla. V uších mi zůstala věta, kterou o mně řekl šéf jednoho oddělení své přítelkyni, mé kamarádce: „Ona hledá harmonii a tady ji nenajde.“ Byl obchodník s dobrým odhadem na lidi. Věděl o mně to, co já tehdy ještě nevěděla. Že právě harmonie je mým životním tématem.

 

A pak přišla etapa, která byla více o životě než o práci a která mi otevřela dveře k hlubšímu vnitřnímu poznávání. K tomu podstatnému, co je v nynějším světě považováno stále ještě za méně hodnotné. K moudrosti, kterou si v sobě nosíme, cítíme, víme. Obrátila jsem se v mnoha směrech více k přírodě a ta mě vedla, kam bylo potřeba.  Ještě stále ale měla navrch ta moje Šárka intelektuálka. Při každém rozhodování jsem shromažďovala informace, zvažovala pro a proti. Velmi zodpovědně a velmi důkladně. Až mě to samotnou unavovalo. Říkám tomu „Šárčino racionální kolečko“. Postupně jsem přišla na to, že ve většině případů správné řešení znám už na samotném jeho začátku. Intuice ho zná, prostě to vím. Ale má racionální mysl mě nutila vše analyzovat, vyhodnotit, býti si jistá. Život si však vždy najde cestu. A tak jsem se začala překlápět z něčeho, co by se dalo nazvat společensky podmíněným „továrním nastavením“, do jiného, více ženského módu. Nastal pro mě čas, který jsem si pojmenovala jako rozvolňování. Tento čas stále trvá. Někdy svého syna škádlím, když ho připravuji na to, že ze mě jednou bude stará hipízačka. Ve skutečnosti nyní na prahu 50 cítím, že nastává období, kdy blízkost rovnováhy a harmonie je blíže než kdykoliv před tím. Nelituji toho, že cesta k místu, kde se nacházím teď, nebyla úplně přímá.  Že jsem od začátku nebyla filozofka, nebo pro jiné bláznivá ezoterička. Díky tomu znám i ten druhý svět, svět obchodu byznysu, čísel a ekonomických teorií a jiných mně už vzdálených věcí. Mám pochopení pro ty, kteří jsou v tomto světě nešťastní a hledají proč.

Rozum je dobrým služebníkem, ale nejlépe se rozhoduji jinak. Stačí malá chvíle zastavení, nacítění se a vím. Můj muž říká: „Já vím, Šári. Naciť se…“ :-) 

 

 

 

 

Dnes je dušičkový den. Hřbitovy nejsou místem, které vyhledávám, ale na tři zážitky s nimi spojené nemůžu zapomenout. Zážitek první. Jsou mi tak čtyři roky a jdeme s rodiči na táborský hřbitov. U brány je uvázaný pejsek, je mi ho líto a chci se s ním kamarádit. On se mnou ne. Bylo to jedinkrát v životě, kdy mě pes kousnul. Od té doby jsem k jezevčíkům nedůvěřivá, ale od lásky ke psům mě to neodradilo!

 

Vyrostla jsem v Bohnicích. Pokaždé, když to někde řeknu, objeví se úsměv a můj dodatek, že před plotem. Ale za plotem to znám taky dobře. Díky procházkám v krásném parku. K bohnické léčebně patřilo vždycky ještě jedno místo. Bohnický hřbitov bláznů. Na vzdálenějším odlehlém místě, za starým ovocným sadem. Bývaly doby, kdy jsem do jeho blízkosti chodívala pravidelně. Sama nebo s kamarádkou. Zeď hřbitova totiž sousedila se statkem, kde chovali koně a to býval pro mě ten nejsilnější magnet! Trvalo to nějakou chvíli, než jsme se s kamarádkou osmělily a šly hřbitov prozkoumat. Byl opuštěný, velmi ponurý a tajemný. Vysoké zdi a stromy nepropouštěly téměř žádné slunce, náhrobky byly popadané, rozbité, cestičky a většina ostatního byly zarostlé břečťanem. Jediné, co vnášelo trochu barvy do tohoto prostoru, byly květy fialek. Byly jsme tam vždy úplně samy a cítily se jako součást nějakého hororu. O hřbitovu se vyprávěly hrůzostrašné historky a ten, kdo mohl vnímat jeho atmosféru, jim taky mohl věřit. Už je to opravdu dávno, kdy jsem tam byla naposledy. Před pár lety se vzpomínky oživily. Můj syn mi vyprávěl, jak ho jeho bratranec vzal v Praze na hodně strašidelné místo. Tak strašidelné, že si to prý nedokážu představit. Po chvíli mi došlo, že myslí právě tenhle hřbitov.

 

Moje poslední vzpomínka se váže k jinému pražskému hřbitovu. Naopak velmi nenápadnému, o kterém jsem ani já do jednoho pátečního večera před mnoha lety taky nevěděla. Míjí ho všichni při cestě od Pražského výstaviště do Veletržní ulice. Ten letní večer jsem právě tudy šla do blízké tělocvičny Sokola. Při chůzi podél hřbitovní zdi jsem uslyšela hlas. Velmi slabý a tlumený hlas, který říkal „Pomóóóc“. Nejdříve jsem si myslela, že mám nějaké „slyšení“. Nikde nikdo kolem nebyl. Bylo to v časech, kdy bývala Praha o horkých letních dnech prázdná. Hlas jsem ale slyšela dál. Zastavila jsem se, abych se zaposlouchala a zjistila, odkud vychází. A tehdy jsem si teprve všimla, že jsem před chvílí minula velkou kovanou hřbitovní bránu. Za ní byla schovaná malá stařenka a ten úpěnlivý hlásek patřil jí … vysvětlila mi, že jí nedávno umřel manžel, že se u jeho hrobu zdržela a … někdo ji na hřbitově zamkl … chvíli jsem váhala, jestli to není skrytá kamera, tak absurdní mi celá situace přišla. A pak vyvstal úkol, jak tu nebohou ženu dostat na druhou stranu brány. S její velkou taškou to bylo snadné. Mezitím jelo okolo auto a jeho řidič se zaujetím přibrzdil. Po chvíli se vrátil, aby se přesvědčil, jestli viděl správně. Nakonec jsme to společnými silami zvládli! Stařenka byla šťastná a my s ní. Byla to jediná, ale hodně veselá hřbitovní historka. Od té doby vždycky, když jedu kolem, slyším to úpěnlivé „Pomóóóc“. 

 

 

 

 

 

Jsem žena a jsem na to hrdá. Každá žena může být. A stejně tak každý muž může být hrdý na to, že je mužem. Co se ale týká ženské a mužské krásy vnímám mezi námi určitý rozdíl. Tedy přirozeně vedle toho na první pohled jasně patrného. Nemohu své tvrzení opřít o žádný výzkum nebo statistiku, ale myslím, že je jisté, že v naší historii bylo mnohem více uměleckých děl inspirováno ženskou a ne mužskou krásou. A i dnes bude více třeba fotografů i fotografek, které fotí ženy, než těch, které zvěčňují muže, a to nehledě na jejich sexuální orientaci. O té mé mám já sama už dávno jasno. Přesto, když jdeme s mým mužem po ulici, jsem to já, kdo ho upozorňuje „Viděl jsi tu krásnou zrzku?“ Ne že by měl potíže se zrakem, v tomto smyslu dělá svému příjmení dobré jméno, ale já jsem ta, která si všímá a řekne to nahlas. Ve své životní numerologii mám dokonce dvě 6, říkám tomu, že „jsem dvojitá šestka“, což s sebou nese smysl a touhu po kráse a harmonii a je vcelku jedno, jestli se do mého zorného pole dostane růže, strom či žena. Při pohledu na vše krásné takzvaně „áchám“. Můj smysl pro sociálno mi nedovoluje se tímto způsobem projevovat za každé situace, nechávám si to pro společensky přijatelné objekty jako obrazy, sochy a hlavně přírodní scenérie…

 

Moje práce je určena hlavně ženám. Ty navštěvují mé lekce jógy, semináře a kurzy. S oblibou říkávám, že mé studio ale není nějakým feministickým spolkem, že mám muže ráda a doma mám dva opravdu vydařené „exempláře“, mého muže a syna, které miluji. Na konci lekcí mě ale opakovaně při pohledu do tváří přítomných žen napadá jedna myšlenka. Co by za to dali muži, kdyby mohli v tu chvíli sedět na mém místě!  Jakou krásu by měli před očima! Tváře žen jsou projasněné a oči jim září. Z dětství si pamatuji moudro mého tatínka. Prý platí, že žena je nejkrásnější po sauně … nemohu soudit, do sauny nechodím, ale dovedu si představit, že důvod je stejný. Kouzlem krásy je uvolnění a spokojenost …

 

Setkávám se i s kuriózními situacemi. Jednou jsem měla na individuální kurz Hormonální jógy mladou krásnou ženu. Po první společné lekci na ni čekal manžel, který nevěděl, že byla na józe. Později jsem z vyprávění slyšela, že když se k němu posadila do auta, překvapeně se na ni díval a ptal, kde byla? Žena řekla, že na kurzu jógy a „představ si, že jsem na něm úplně sama.“ Další otázkou bylo, zda je lektorem muž nebo žena? … Prý, že vypadá nějak jinak, tak nějak rozzářeně! Velmi mě tehdy tato historka pobavila a potěšila zároveň. Ještě pozitivnější byla následná informace, že tato žena v čase kurzu otěhotněla… No, myslím, že mám velké štěstí, že jsem žena, která pracuje se ženami!

 

 

 

 

Oba mí dědečkové zemřeli, když jsem byla ještě dítě. Tehdy jsem nepřemýšlela nad tím, jestli to bylo předčasně, i když jsem si přála, aby tu byli déle. Když mi v mých sedmnácti zemřel čerstvě dvacetiletý bratranec, bylo to úplně jiné. Byl mladý, silný, sportovec, prototyp mladého zdravého člověka. Nechápala jsem to a neuměla jsem se s tím smířit. Nezapomenu na pláč a slova mé babičky na pohřbu „Proč zrovna on? Proč si nevzal radši mě?“. Chápala jsem ji, ale byla jsem ráda, že tu s námi byla ještě mnoho let. Jako rána z čistého nebe přišel odchod mé druhé babičky o šest let později. Moc dobře si pamatuji na den, kdy se to stalo. Ten den jsem totiž odevzdala svou diplomku a splnila všechny podmínky k tomu, abych mohla jít ke státnicím. Přijela jsem domů ze školy celá šťastná a přečetla si telegram, že babička zemřela. Tehdy poprvé jsem zažila, jaké to je, když nám najednou do života vstoupí velká radost a velký smutek. Podruhé to přišlo o dalších šest let později, kdy mi zemřela druhá babička jen pár dní před naší svatbou.

 

Jeden můj starší kolega mi tehdy řekl, že když se má někdo narodit, musí někdo jiný zemřít. Už tehdy se mi tato teorie nezamlouvala a dodnes se s ní neztotožňuji. Ale o dva měsíce později jsem otěhotněla. První výročí svatby jsme už oslavili ve třech. Nezapomenu na chvíli, kdy jsem si uvědomila prožitek ryzího štěstí. Věděla jsem, že v tu chvíli mám všechno, co si přeju. Milujícího muže, krásné zdravé dítě, oba rodiče, skvělou rodinu. Byl to prožitek životního štěstí a naplnění. O pár měsíců později jsme se dozvěděli, že je moje maminka vážně nemocná. Druhých narozenin našeho syna se už nedožila. Bylo jí čerstvě 58 let. Bylo to nejhorší a zároveň nejkrásnější období mého života. Každý den jsem zažívala tu největší životní radost, jakou nám obyčejný život může přinést. Ale v mém srdci byla přítomná zároveň i velká bolest. Nikdy dříve bych nevěřila, že je to možné. Nebylo to tak, že bolest zmírní dávka radosti. Já jsem oboje prožívala naplno. Osud si s námi zahrává. Období těhotenství a začátek mateřství bývá příležitostí, kdy se vztah mezi mladou maminkou a její matkou může velmi prohloubit, nastává velké sblížení, pochopení, posun pro obě. Já to tak dostala a vzápětí mi to osud vzal. Tyhle dvě zkušenosti mi život nejvíce změnily a až později jsem pochopila, jakými dary mě obohatily. A další uvědomění v téhle souvislosti přicházejí stále, tak, jak život pokračuje a já se ve svém „bádání“ dostávám dál.

 

Tím ale projev mystéria života a smrti neskončil. Jen dva měsíce po maminčině odchodu se narodila moje krásná a jediná neteř. Vtrhla nám do života společně s vichřicí jako ten nejkrásnější dárek k našemu dvouletému svatebnímu výročí. Všichni jsme se z jejího příchodu na svět moc radovali. V temnotě se rozsvítilo jasné světlo.

Ne, nemyslím si, že platí teorie mého kolegy. Věřím tomu, že nám život namíchává koktejl událostí, příjmů i ztrát, podle toho, jak to pro svůj vývoj potřebujeme.

Tento dušičkový týden je myslím přesně tím pravým, kdy se v tajemném kotlíku mystéria mísí i magie našich životů.

 

 

 

Přišel čas na zastavení. A pro mě taky na ohlédnutí. Za posledními měsíci, které byly dost aktivní a naplněné. Letošní léto přineslo více než poslední léta rovnováhu mezi sluncem, horkem a deštěm, vláhou.  A ve mně už delší dobu zrálo téma poměru mezi tím šťastným a radostným a naopak tím smutným a bolestným, co zažíváme. Tento rok celý je mimořádný a v kontextu toho byla v posledních měsících mimořádná i setkávání ve větším počtu rodiny, přátel i jinak. Už na začátku léta se mi v souvislosti se svatbou v rodině připomněl film Čtyři svatby a jeden pohřeb, ale nevěnovala jsem té vzpomínce větší pozornost, jen jsem si uvědomila, že během letních týdnů mám naplánované ještě další kratochvíle, které jsme z jara přesunuli na příhodnější letní čas.

Moře se nekonalo, ale užívali jsme si krásnou dovolenou v Bílých Karpatech, kam jsem se už dlouhou dobu toužila podívat. Na konci pobytu jsme s velkým překvapením zjistili, že došlo k nějakému šumu v naší objednávce a máme pobyt o jeden den kratší, než jsme si mysleli. Nic se neděje jen tak, byla jsem zvědavá, jaký je důvod téhle zvláštní situace. Tak, jak to u mě bývá, velmi rychle jsem se ho dozvěděla. Pár minut po odjezdu z chaty, kde jsme dovolenou trávili, jsem si na fotografické zastávce v horách zapnula mobil a přišel okamžik, který si nikdo nepřejeme zažívat. Dostala jsem zprávu, že právě zemřela má kamarádka … prvotní šok a bolest jsem si díky ukončení pobytu mohla prožít jen sama se svým mužem. Na hřebeni jednoho z bělokarpatských kopců. Koukala jsem se na tu krásu kolem mě, výhled do krajiny, která překypovala životem. Slunce hřálo, květiny kvetly a voněly, … a já to všechno viděla, vnímala, cítila a zároveň vedle té vší krásy a života vnímala a prožívala svou bolest. V tu chvíli se náš původní plán strávit před cestou domů ještě pár hodin na Žítkové (…!) zdál jako nejlepší. Jeli jsme tam během našeho pobytu už po třetí, ale tentokrát úplně nahoru nad Žítkovou, místo ukryté v lesích s nádherným výhledem. Na těch pár hodin tam nezapomenu. Byly jako hojivá náplast na bolavé srdce a dovolily nám najít prvotní smíření a rozloučení, zanechat tam vzpomínku na ženu, která byla sama čarovná a vlastně jako by do tohoto kraje patřila.

Po návratu domů jsem byla poprvé v životě požádána, abych veřejně promluvila na pohřbu, nesla vzpomínkovou řeč. Nikdy v životě by mě nenapadlo, že takový úkol přijde. Nesnáším pohřby. Především od doby, kdy mi zemřela maminka a naplno jsem si zažila, jakou tryznou pohřeb je pro ty, kteří jsou odchodem milovaného člověka plně zasaženi. Proto jsem tuhle úlohu nemohla a ani nechtěla odmítnout. Ne kvůli kamarádce, jejímu synovi a příteli. Jen jsem věděla, že rozloučení se nemůže konat v prostorách obvykle k těmto aktům určeným, tam bych to nedala, neudýchala, … věděla jsem, že chci, aby to byla oslava kamarádčina života, toho všeho pozitivního, co ona sama představovala a nám všem rozdávala. Nakonec se tento záměr podařil a poprvé v životě jsem přes všechno bolavé, poprvé zažila, že pohřeb může být svým způsobem i krásným rituálem. Bylo to proto, že nás, kteří a které jsme to cítili (i –y) stejně, bylo více. Všechno jsme tvořili společně. A pro mě má tahle zkušenost ještě jeden hluboký význam. Několik let se se ženami potkáváme na józe a při různých akcích. Prožily jsme spolu několik víkendů. Užíváme si klidu, radosti, smíchu i rozebíráme různá témata. I téma smrti bylo mezi nimi. Jen se nás do té doby ještě přímo společně nedotklo. Až nyní. Jako bychom si měly naplno společně prožít i tuto stránku Živy, Bohyně, Přírody, koloběhu Života – Smrti – Života. Měly jsme se s tím vyrovnat každá sama i společně…. Až doma jsem si ten den přečetla parte, na kterém mezi nejbližšími pozůstalými stálo: „Kolektiv děvčat z jógy“ … tehdy se znovu připomněla myšlenka na film Čtyři svatby a jeden pohřeb a večer jsem zapnula televizi a … ten film právě začínal … byl pohlazením a útěchou.

Léto pak pokračovalo, konaly se naplánované oslavné akce a na konci léta jsem napočítala, že jsem opravdu prožila čtyři ne svatby, ale oslavy a jeden pohřeb …

V minulosti jsem již několikrát zažila, že se mi v životě v jednom krátkém čase sešly velmi radostné a velmi bolestivé situace a zážitky zároveň. Poprvé, když pár dní před naší svatbou zemřela má babička. Navzdory obavám byla svatba, ke které nám ona babička s předstihem požehnala, krásná a moc jsme si ji i s radostí užili. O pár dní později začala naše krátká svatební cesta pohřbem … podobných momentů mám v životě více.

Vždycky se ptám, proč se mi věci v životě dějí, proč se zrovna poskládají tak a ne jinak. Proč v tomto čase a co mi to má říct, napovědět? Co mám pochopit?

Události tohoto léta mi přinesly toto.

Více pokory. Poprvé v životě mi odešel ze života někdo mladší než já. Někdo, kdo o sebe pečoval, žil zdravě, že mohl jít příkladem. Někdo, kdo byl pozitivní, uměl milovat, užívat si radosti a rozdávat ji dál. V takovém případě ještě u mladého člověka nutně přijde otázka PROČ?! Neznáme odpovědi, nevíme. A pak dojdeme k pokoře a respektu k životu. Odešla, protože se její čas naplnil. Je potřeba to přijmout a radovat se, že jsme se poznaly a měly možnost aspoň část cesty jít spolu.

Více radosti ze života. Nikdo nikdy nevíme, kolik času máme vyměřeno. Život je zázračný dar a každý den stojí za to ho plně prožívat.

Zjištění, že opravdu do života současně patří vše na první pohled šťastné a i to na první pohled nešťastné.

A hlavně to, že je velké štěstí, když to i to máme s kým sdílet! Jsme tu společně, propojení v našich radostech i bolesti a společně tvoříme oslavy i pohřby, … naše životy a ve vzájemném propojení i všechno kolem nás.