Tuhle krásnou dřevořezbu jsem dostala v lednu k letošní 50 jako úplně první dárek od jedné mé blízké duše. Přišel z dálky poštou a po jeho rozbalení jsem byla hodně dojatá. Už nějakou dobu krášlí prostor Živy. Pro mě představuje madonu s děťátkem, ale ženy v ní vidí i jiné obrazy. Vždycky když jdu kolem této madonky, přitáhne si alespoň na chvilku můj pohled. V průběhu tohoto tak zvláštního roku se mi často připomíná jako symbol Matky. Té, která přináší nový život, té, která pečuje. Všechno, čeho si ceníme, volá po naší pozornosti. Nyní víc než kdy dřív, aspoň tak to cítím. Možná i jako to nejdůležitější téma této doby.

Včerejší úplněk opět tento symbol přinesl. Luna v úplňku jako bříško ženy v očekávání, ve své plnosti a naplnění, dovršení a zároveň na novém začátku. Dnešním večerem se završuje jeden rok a zítřejším ránem se rodí nový. Přeji nám všem láskyplnou péči. Péči, kterou věnujeme sami sobě, druhým, životu.
 
Ať je pro vás rok 2021 rokem šťastným.
 
S láskou
Šárka
 
 
 

 

Příroda umí malovat ty nejkrásnější obrazy. Paleta jejích barev je stejně tak nevyčerpatelná jako množství námětů, které při své tvorbě vytváří. Jedno jediné místo nikdy nevykreslí zcela stejně. Změna je dílem každého okamžiku. Přesto je v tomto sledu nekonečných proměn ukryt ten nejtišší klid věčnosti.

 

Špetka mlhy v údolí vytvoří romantickou scenérii. Při pohledu na neproniknutelnou mlhu za oknem si možná vzpomeneme na psa Baskervilského a budeme se ve svém obývacím pokoji cítit ještě o trochu útulněji. Takovou mlhu mám i já ráda. Jen jednou jedinkrát jsem fyzickou blízkost mlžnosti procítila do poslední nitky mých nervových vláken. Tehdy nebyl její otisk do mé duše ani v nejmenším pozitivní …

 

Trávili jsme s rodinou jarní prázdniny lyžováním na svazích rakouských Alp společně s kamarády. Kvalitní výbava a nadšení nám umožnilo lyžovat prakticky za každého počasí. Jednoho rána jsme opět stáli před vstupem na lanovku. Naše ještě ospalé oči zaznamenaly, že dnes to o slunci a jeho teplých paprscích zřejmě nebude. Vyhřívaná krytá sedačka slibovala sladký komfort. Tak, jak jsme metr za metrem stoupali vzhůru, libé pocity stále rychleji mizely. Mizely s narůstající hustotou mlhy, do které jsme se hlouběji a hlouběji nořili.

 

Dokonalé probuzení přišlo společně s okamžikem našeho výstupu z lanovky. Jen díky tomu, že jsme ve stejném místě v uplynulých dnech sjížděli mnohokrát a hmota budov se přece jen dokázala vůči mlze prosadit, našli jsme tápavými pohyby výchozí bod pro sjezd naší oblíbené sjezdovky. V tu chvíli jsme tu byli jen ve třech – můj muž, syn a já. Spřátelená rodina byla neznámo kde. Má snaha zorientovat se v okolním terénu se ukázala jako zcela marná a nemělo to nic společného s mými čtyřmi dioptriemi, dvojitě krytými dioptrickými a lyžařskými brýlemi. Zoufale jsem se rozhlížela, široce rozevírala oči a mrkala. Neviděla jsem nic. Vlastně ne. Toho, co jsem viděla, bylo hodně. Tak moc hodně, že to bylo všude kolem. Poprvé v životě jsem pochopila termín bílá tma. Nejen, že jsem ho pochopila, já ho fyzicky procítila každou buňkou svého těla. Poprvé v životě se mě zmocnila skutečná panika. Paralyzovaná jsem tam stála na hřebenu sjezdovky. Viděla jsem sotva na špičky mých vlastních lyžích. Bála jsem se pohnout. Představa, že bych se měla rozjet po svahu dolů, byla hrozivá. Rovnala se představě volného pádu z útesu. Nebyla jsem v té chvíli schopná přemýšlet o tom, jak se zodpovědně v dané situaci postarat o našeho syna. Dokonce jsem odmítala uklidňující návrhy mého odvážného manžela, že nás povede a společně zvládneme dostat se dolů. Ačkoliv jsem mu již jednou vděčila za záchranu mého holého života ve mořských vlnách, můj mozek tentokrát říkal: „vždyť on vidí stejné nic jako já a nezná to tu o nic lépe než já!“ Nechtěla jsem ho ranit, protože jinak je mi můj muž tou nejlepší oporou, ale teď jsem si nemohla pomoci.

 

Z čista nejasna se u nás vynořili naši kamarádi. Kamarád býval členem horské služby. Navrhoval, že uděláme hada jako děti v lyžařské školičce a on nás z té šlamastyky vyvede. Necítila jsem se o nic lépe, ale můj racionální mozek začal vyhodnocovat nová data. Kamarád - „záchranář“. Tuhle sjezdovku jel během mnoha let tolikrát, že ji má doslova načtenou tělem … Argumenty byly vyhodnoceny, racionálno zvítězilo. Nadechla jsem se a zapojila se do našeho sjezdového hada … Pomalými pozvolnými skluzy jsme se dostali až dolů. Pocítila jsem směsici neskonalé úlevy a přesvědčení, že do tohodle už nikdy nejdu. Kdyby počasí byť jen velmi vzdáleně naznačovalo, že může přijít „white-out“, vyměním své lyže za knihu a zcela zbaběle zůstanu v posteli.

 

Před nějakou dobou jsem se na vernisáži seznámila s fotografem. Vyprávěl mi, jak se jednou zapojil do takového literárního maratonu. Každý den psal povídku na předem stanovené téma. Jedno netradiční zadání znělo – zadek v mlze… Hned jsem věděla, o čem bych psala.

 

Někdy je zadek v mlze vašeho kamaráda tím nejhezčím, co můžete před sebou vidět. Nehledě na to, jakého pohlaví a křivek dotyčný zadek je …

 

 

 

 

 

Dnes je mezinárodní den za odstranění násilí páchaného na ženách. To je velmi silné téma. Pro každou ženu, i když si to neuvědomuje, jedno z nejsilnějších. Já sama jsem ženou, která žije velmi šťastný život i ve vztahu k mužům.  Základy toho jistě začínají u mého tatínka. Z dětství si pamatuji, že se vždy k ženám choval galantně a s respektem. Dnes by se řeklo „stará škola“, ale u něj to nebyl žádný naškrobený postoj, prostě to tak měl přirozeně nastavené. Takový sympatický gentleman. Odnesla jsem si do vínku předlohu, že tak to má být. Matrice byla vtisknuta a podle ní jsem ve svém životě potkávala muže. Když odhlédnu od nahodile potkaných opilců, kterým je jedno, jestli na ulici řvou na mě nebo na někoho jiného, nemůžu si na chování mužů stěžovat. A můj muž krásně zapadá do šablony, vytvořené mým tatínkem.

 

Ačkoliv vycházím stejně dobře se ženami jako s muži, nesu si v sobě už od mládí určitou odbojnost k mužskému pohlaví, asi tak nějak pro jistotu … podloženou ne vlastní zkušeností, ale velmi mnoha generacemi před námi. Kolektivní paměť, propojení se zkušenostmi našich předků, předkyň, jsou přítomné tak jako tak. Tato zranění vyplouvají na povrch, zvědomují se, aby mohla být vyléčena. Bylo mnoho rozhovorů při mých kurzech a seminářích, kdy se objevilo v ženském kruhu toto téma. Mnoho žen ani dnes nemá tak pozitivní životní zkušenost jako já. Přesto jsme se vždy shodly na tom, že máme velké štěstí v jaké zemi a v jakém čase jsme se narodily. Můžeme náš „civilizovaný svět“ v mnoha směrech hodnotit negativně, ale z pohledu posledních tisíciletí a i ve srovnání s mnoha zeměmi dneška, jsem přesvědčená, že to tak je. Jak říká moje moudrá teta, „Šárinko, nás dvě by kdysi určitě upálili.“  Ano, jsou v naší minulosti i velmi temná období, kdy ženy trpěly nejen z pozice nerovného postavení ve společnosti, ale i z jiných důvodů, které jdou napříč staletími.  Silně se mi tato otázka připomněla letos v létě v Bílých Karpatech, když jsem nahlédla do tzv. Krevní knihy Bojkovic, kam byly zapisovány tresty za prohřešky. Jako první byl zaznamenán případ dívky v roce 1630, která byla trestem smrti potrestána za to, že sbírala byliny …

 

To je minulost. Zodpovědnost za ni si v sobě neseme všichni, muži i ženy, a nalezení odpuštění je také na nás. Žijeme ale nyní a nyní vytváříme tkanivo dalších příběhů žen a mužů a to, nakolik se budou tyto příběhy odvíjet bez násilí.

 

 

 

 

 

Včera jsem si připomněla, že se před 111 lety narodila moje babička. Hned ráno jsem si ze zdi nad mým pracovním stolem, kde mám vyvěšenou už dlouho takovou galerii mých předkyň, sundala její fotografii. Je pro mě hodně cenná a její originál jsem asi privilegovaně jako její jediná vnučka zdědila. Ten pořídil fotograf na plese, kde si babičku vybral a požádal ji, jestli si ji může vyfotit a potom fotografii umístit do výlohy jeho ateliéru. A tak si ji dovoluji zveřejnit i já dnes. Včera jsem na babičku hodně vzpomínala, vztah s ní byl pro mě velmi cenný, asi takový, jaký vůbec může vztah mezi babičkou a vnučkou být. Bydlela daleko a o co méně jsme se mohly vidět osobně, o to více jsme si psaly. S nikým jiným jsem si nevyměnila tolik dopisů jako s ní. Dneska se to s ohledem na jiné možnosti vzájemného propojení, zdá až staromódní. Všechny tyhle dopisy mám schované včetně toho posledního, který si už nepřečetla.

 

V tom vzpomínání jsem si fotku vzala s sebou do obýváku a k žehlení si pustila televizi. Dávali dokument o slonech. O tom, jakou roli hraje v jejich společenství matka rodu, matriarcha, taky proč jsou v rodině slonů důležité babičky a jak dochází k předávání nabytých zkušeností a moudrosti jejich dcerám a vnučkám. Žasla jsem nad tím, jak široký sociální život žijí, jaké vazby nejen rodinné, ale i přátelské si zcela vědomě udržují.

 

Přišlo mi to úsměvné v náhodné návaznosti na mé vzpomínání. Moje babička pro mě byla moudrou ženou a občas se mi i dnes připomínají její rady. Jen doba, ve které žijeme my, se od té její hodně a rychle proměnila. V historii lidstva byly předlouhé epizody, kdy generace za generacemi předkové předávali konkrétní zkušenosti a moudrosti potřebné pro praktický život svým následovníkům. Z tohoto horizontu je vývoj života posledních několika generací dost odlišný. My většinou žijeme natolik jinak než naši předkové, že jen asi málokdo může říct, že denodenně používá jejich dovednosti.

 

Ale stejně to nejdůležitější je stejné.  Pořád si v sobě neseme otisky jejich zkušeností a v našich rodových liniích objevujeme úkoly, které na nás čekaly, abychom se jich právě my ujaly.

 

Dívám se teď na fotografii mé babičky. Vždycky jsem si říkala, že je zajímavé, že i když jsme si byly tak blízké, nejsem jí vlastně vůbec podobná. Až dnes jsem objevila, že mám úplně stejné rty jako ona….no ono toho bude asi víc …

 

 

 

Žijeme v kraji živých vod.  Každý kraj je něčím výjimečný. Ten náš karlovarský jistě množstvím pramenů. „… okolí Teplé v kterékoli části, ať v kopcích, údolích nebo lesích, u cest i mimo cesty, je tak přesycené kyselkami, že je nelze spočítat …“ To jsou prý slova Bohuslava Balbína ze sedmnáctého století.

 

Teprve nedávno jsem se dozvěděla o projektu z roku 2006, který si mimo jiné vzal za své postarat se o několik z těchto pramenů a přivést je do povědomí lidí. Tento projekt se přímo jmenuje KRAJ ŽIVÝCH VOD. Tento rok se bohužel vzhledem k současné situaci nekonaly tradiční oslavy Dne živých vod 28. října, ale věřím, že ten příští budeme mít opět možnost se jich zúčastnit.

 

Dnes jsem se sama vydala za prvním z těchto opečovaných pramenů, tím pro mě nejbližším, tak říkajíc přímo do sousedství. Je jím Železitý pramen u lesního mlýna v Bochově. Celý den byl prosluněný, ale jak jsem se vyrazila na cestu z Andělské Hory, objevila se v krajině mlha. Nesla se i nad bochovským rybníkem a provázela mě celou cestu až k prameni. Byl to dost zvláštní pocit… No, ona cesta „K SAMOTNÉMU PRAMENI“ nebývá lehká, mnohé je zahaleno a teprve postupně se odkrývá … pramen se ale neschoval. Že je železitý prozrazuje jeho krásná barva. I celé vyhloubené koryto vypadá jako oranžové. O co je barva výraznější, o to je pramínek jemnější a téměř neslyšitelný. Jako strážce se nad ním sklání převislý jasan. Místo je to krásné, určitě se k němu ještě vrátím. A už teď vybírám, ke které živé vodě se vydám příště.