NĚCO ZE ŠUPLÍKU ... asi po osmi letech ...
Vše začalo jedno letní středeční ráno. Ještě rozespalou mě manžel v kuchyni uvítal smíchem: „Ty ses v noci drbala jako ta Aniston!“ Abyste rozuměli, týden před tím jsme viděli film s Jennifer Aniston, kterak se coby vysoce postavená manažerka svíjela při vrcholně důležitém jednání pod stolem a zběsile se drbala ve vlasech. Měla totiž vši. To středeční ráno jsem se taky zasmála. O hodinu později vstal můj syn, s přáním dobrého rána se drbal ve vlasech, že prý to tak svědí… Nebezpečné tušení se vzápětí naplnilo…ano, měl VŠI!
Ještě před snídaní jsem prvním průzkumem shledala, že stav je více než vážný. První detailní sčítání dalo mým odhadům za pravdu. Náš dvanáctiletý teenager s námi během posledního roku smlouval o každý ostříhaný centimetr svých vlasů, a protože mu okolí jeho vzhled anglického studenta let šedesátých obdivně schvalovalo, byl ve svém záměru velmi posílen. Mělo nám dojít, že jsou jeho vlasy časovanou bombou. V hlavě se mi vybavovaly všechny strašidelné historky o vších, které jsem slýchávala od rodičů v okolí. Teď jsem alespoň měla od koho čerpat neocenitelné rady. Během prvního dne jsem syna třikrát důkladně prohlédla a s pomocí přírodního přípravku odstranila veškerou cizopasnou havěť, kterou jsem našla. Okamžik kruté pravdy nastal v odpoledních hodinách - manžel v mé kštici objevil první veš ... Začal nekončící kolotoč očistného procesu nás i všeho kolem nás.
Druhý den manžela čekal úkol postarat se o moji „deratizaci“. Vzhledem k délce a hustotě mých vlasů se ukázalo, že půjde o úkol vskutku nadlidský. Jedno prohlížení a vybírání vlasových škůdců zabralo více než tři hodiny! Syn hýřil humorem a zdálo se, že prožívá jeden z vrcholných zážitků tohoto léta. Manžel sice svou tříhodinovou cestu kolem mé hlavy fyzicky dost protrpěl, ale snažil se situaci po svém odlehčovat. Prý bude moci hrdě tvrdit, že on zná doslova každý vlas na mé hlavě! Který jiný muž tohle může o své ženě říct?
Naše situace byla komplikovanější o to, že nás čekala významná rodinná událost, oslava tchánových šedesátin, pojatá jako domácí zahradní slavnost. Museli jsme rodinu o našem aktuálním stavu informovat a navzdory všem očekáváním druhých se rozhodnout. Ne, rozhodně nemáme na to, jít mezi spoustu nic netušících lidí a riskovat, že kdokoli z nich si z oslavy odnese víc než jen příjemné zážitky. Představa, že si zoufale udržuji bezpečný odstup a všechny případné zájemce o bližší fyzický kontakt razantně odmítám, byla stejně nemožná jako to, že se oslavy vůbec nezúčastníme.
Nakonec to tak dopadlo. Manžel se stal na oslavě naším rodinným vyslancem. Celé odpoledne i večer musel stále dokola odpovídat na otázku, proč tu není jeho žena a syn? Mnoho lidí se nespokojilo s odpovědí v tom smyslu, že jsme nachlazeni. Můj muž totiž neumí lhát. Přesněji řečeno, když je k tomu donucen, vypadá tak podezřele, že každý vytuší, že věci budou trochu jinak, než je jim předkládáno. A tak se vyptávají dál a můj muž je stále nejistější. Suma sumárum nedivila bych se, kdyby se začalo šířit podezření, že to s naším manželstvím jde z kopce …
Třetí den bývá kritický. Naše krize přišla v den čtvrtý. Nepříjemné kousání mi naznačovalo, že po dni, kdy tu nebyl po ruce nikdo, kdo by se věnoval vybírání té odporné havěti z mé hlavy, přijde nepříjemné zúčtování. Na manželovi bylo patrné, že tříhodinový deratizační maratón není to, po čem právě touží. Smysl pro zodpovědnost však patří mezi jeho nejvýraznější vlastnosti a můj pohled štvané zvěře ho nenechal na pochybách, co je jeho úkolem. Tentokrát šlo více než kdy jindy o velkou zkoušku trpělivosti. Mé vlasy byly doslova jako živé. Situace byla banální a ve své podstatě tragikomická, ale znáte to, v takových chvílích přicházejí i jiné emoce než jen humor.
Druhý den se naše mysl projasnila. A má hlava též. A když se mému muži vrátil jeho humor, který mám na něm tak ráda, bylo o to líp. Naše štěstí pak zpečetil jeho radostný výkřik: „Mám tě mrcho!“, který nepatřil mně, ale jedné té kousavé potvoře. „Přesně to jsem potřeboval“, zahalesal radostně můj udatný lovec. Oba jsme v tu chvíli netušili, jak významný jeho počin byl. Ta mrcha totiž byla úplně poslední. Já jen doufám, že opravdu navždy poslední…
Některé věci přicházejí nečekaně a rychle. Bez pozvání. Tak ke mně přišla „jako narozeninový dárek“ corona. Žádné velké drama, zažila jsem už horší virózy. To říkám s vděkem a s respektem. Tři dny teplot, bolesti na různých místech jakoby vychytralý vir hledal všechna slabší místa v mém těle. Nebývám nemocná často, ale když, má to podobný scénář. Imunita se nastartuje, teplota stoupá, já ulehnu a nevím o světě. Nejím, spím a spím, jen s nutnou výměnou tekutin dovnitř a ven. Je to vždy taková meditativní jízda. Byla i tentokrát. Komunikovala jsem se svým tělem. Tahle vědomá komunikace s ním je něco, co vlastně zažívám každý den, ale jen (naštěstí) tak jednou do roka se děje v nemocí proměněném stavu. Teplota a bolest v těle mě plně napojí na můj „vnitřní okruh“ jako bych se vnořila v plnosti sama do sebe. I tentokrát jsem takto plula celou noc a přicházelo ke mně mnohé.
Přiznám, že i se mnou si během posledního roku moje mysl hrála a přinášela různé strachy. Třeba znejišťující myšlenku na to, že plíce nepatří v mém těle mezi ta silná, odolná místa … jak se to asi projeví? Ale když oné noci nastal prověřující čas, žádné takové pochybující a pochybné myšlenky se neobjevily. Přišlo něco úplně jiného. Naprostá důvěra v mé tělo, jeho schopnosti a moudrost. Naprostý klid. Žádný strach. Jen naprosté odevzdání se celému procesu léčení ve mně. Byla jsem uvnitř tohoto procesu, byla jsem tím procesem a zároveň to pozorovala…
Tyhle zkušenosti a pocity mi jsou známé, ale ve stavu, kdy je nám zle, mají úplně jinou hodnotu a váhu! Je to silný prožitek a my prostě víme.
Ráno jsem se probudila, fyzický stav nebyl nic moc, ale ten psychický! Sama sebe jsem prožitou zkušeností překvapila a potěšila zároveň. Neuvěřitelně mě posílila a potvrdila mi víru, o kterou se už dlouho opírám, to, že ji skutečně v hloubce žiju. Tohle je má nejdůležitější prožitá zkušenost s coronou.
Delší doznívání nemoci a únava po ní jsou spojené s fyzickým „úklidem“, který musí tělo po coroně vykonat. Pro mě je prodloužením času i pro jiné dimenze vnitřního úklidu ve mně. Přijímám to s vděčností jako dar. Přicházejí další vnitřní proměny, po kterých nemůžeme být stejní jako před nimi.
Příroda umí malovat ty nejkrásnější obrazy. Paleta jejích barev je stejně tak nevyčerpatelná jako množství námětů, které při své tvorbě vytváří. Jedno jediné místo nikdy nevykreslí zcela stejně. Změna je dílem každého okamžiku. Přesto je v tomto sledu nekonečných proměn ukryt ten nejtišší klid věčnosti.
Špetka mlhy v údolí vytvoří romantickou scenérii. Při pohledu na neproniknutelnou mlhu za oknem si možná vzpomeneme na psa Baskervilského a budeme se ve svém obývacím pokoji cítit ještě o trochu útulněji. Takovou mlhu mám i já ráda. Jen jednou jedinkrát jsem fyzickou blízkost mlžnosti procítila do poslední nitky mých nervových vláken. Tehdy nebyl její otisk do mé duše ani v nejmenším pozitivní …
Trávili jsme s rodinou jarní prázdniny lyžováním na svazích rakouských Alp společně s kamarády. Kvalitní výbava a nadšení nám umožnilo lyžovat prakticky za každého počasí. Jednoho rána jsme opět stáli před vstupem na lanovku. Naše ještě ospalé oči zaznamenaly, že dnes to o slunci a jeho teplých paprscích zřejmě nebude. Vyhřívaná krytá sedačka slibovala sladký komfort. Tak, jak jsme metr za metrem stoupali vzhůru, libé pocity stále rychleji mizely. Mizely s narůstající hustotou mlhy, do které jsme se hlouběji a hlouběji nořili.
Dokonalé probuzení přišlo společně s okamžikem našeho výstupu z lanovky. Jen díky tomu, že jsme ve stejném místě v uplynulých dnech sjížděli mnohokrát a hmota budov se přece jen dokázala vůči mlze prosadit, našli jsme tápavými pohyby výchozí bod pro sjezd naší oblíbené sjezdovky. V tu chvíli jsme tu byli jen ve třech – můj muž, syn a já. Spřátelená rodina byla neznámo kde. Má snaha zorientovat se v okolním terénu se ukázala jako zcela marná a nemělo to nic společného s mými čtyřmi dioptriemi, dvojitě krytými dioptrickými a lyžařskými brýlemi. Zoufale jsem se rozhlížela, široce rozevírala oči a mrkala. Neviděla jsem nic. Vlastně ne. Toho, co jsem viděla, bylo hodně. Tak moc hodně, že to bylo všude kolem. Poprvé v životě jsem pochopila termín bílá tma. Nejen, že jsem ho pochopila, já ho fyzicky procítila každou buňkou svého těla. Poprvé v životě se mě zmocnila skutečná panika. Paralyzovaná jsem tam stála na hřebenu sjezdovky. Viděla jsem sotva na špičky mých vlastních lyžích. Bála jsem se pohnout. Představa, že bych se měla rozjet po svahu dolů, byla hrozivá. Rovnala se představě volného pádu z útesu. Nebyla jsem v té chvíli schopná přemýšlet o tom, jak se zodpovědně v dané situaci postarat o našeho syna. Dokonce jsem odmítala uklidňující návrhy mého odvážného manžela, že nás povede a společně zvládneme dostat se dolů. Ačkoliv jsem mu již jednou vděčila za záchranu mého holého života ve mořských vlnách, můj mozek tentokrát říkal: „vždyť on vidí stejné nic jako já a nezná to tu o nic lépe než já!“ Nechtěla jsem ho ranit, protože jinak je mi můj muž tou nejlepší oporou, ale teď jsem si nemohla pomoci.
Z čista nejasna se u nás vynořili naši kamarádi. Kamarád býval členem horské služby. Navrhoval, že uděláme hada jako děti v lyžařské školičce a on nás z té šlamastyky vyvede. Necítila jsem se o nic lépe, ale můj racionální mozek začal vyhodnocovat nová data. Kamarád - „záchranář“. Tuhle sjezdovku jel během mnoha let tolikrát, že ji má doslova načtenou tělem … Argumenty byly vyhodnoceny, racionálno zvítězilo. Nadechla jsem se a zapojila se do našeho sjezdového hada … Pomalými pozvolnými skluzy jsme se dostali až dolů. Pocítila jsem směsici neskonalé úlevy a přesvědčení, že do tohodle už nikdy nejdu. Kdyby počasí byť jen velmi vzdáleně naznačovalo, že může přijít „white-out“, vyměním své lyže za knihu a zcela zbaběle zůstanu v posteli.
Před nějakou dobou jsem se na vernisáži seznámila s fotografem. Vyprávěl mi, jak se jednou zapojil do takového literárního maratonu. Každý den psal povídku na předem stanovené téma. Jedno netradiční zadání znělo – zadek v mlze… Hned jsem věděla, o čem bych psala.
Někdy je zadek v mlze vašeho kamaráda tím nejhezčím, co můžete před sebou vidět. Nehledě na to, jakého pohlaví a křivek dotyčný zadek je …
Tuhle krásnou dřevořezbu jsem dostala v lednu k letošní 50 jako úplně první dárek od jedné mé blízké duše. Přišel z dálky poštou a po jeho rozbalení jsem byla hodně dojatá. Už nějakou dobu krášlí prostor Živy. Pro mě představuje madonu s děťátkem, ale ženy v ní vidí i jiné obrazy. Vždycky když jdu kolem této madonky, přitáhne si alespoň na chvilku můj pohled. V průběhu tohoto tak zvláštního roku se mi často připomíná jako symbol Matky. Té, která přináší nový život, té, která pečuje. Všechno, čeho si ceníme, volá po naší pozornosti. Nyní víc než kdy dřív, aspoň tak to cítím. Možná i jako to nejdůležitější téma této doby.
Včera jsem si připomněla, že se před 111 lety narodila moje babička. Hned ráno jsem si ze zdi nad mým pracovním stolem, kde mám vyvěšenou už dlouho takovou galerii mých předkyň, sundala její fotografii. Je pro mě hodně cenná a její originál jsem asi privilegovaně jako její jediná vnučka zdědila. Ten pořídil fotograf na plese, kde si babičku vybral a požádal ji, jestli si ji může vyfotit a potom fotografii umístit do výlohy jeho ateliéru. A tak si ji dovoluji zveřejnit i já dnes. Včera jsem na babičku hodně vzpomínala, vztah s ní byl pro mě velmi cenný, asi takový, jaký vůbec může vztah mezi babičkou a vnučkou být. Bydlela daleko a o co méně jsme se mohly vidět osobně, o to více jsme si psaly. S nikým jiným jsem si nevyměnila tolik dopisů jako s ní. Dneska se to s ohledem na jiné možnosti vzájemného propojení, zdá až staromódní. Všechny tyhle dopisy mám schované včetně toho posledního, který si už nepřečetla.
V tom vzpomínání jsem si fotku vzala s sebou do obýváku a k žehlení si pustila televizi. Dávali dokument o slonech. O tom, jakou roli hraje v jejich společenství matka rodu, matriarcha, taky proč jsou v rodině slonů důležité babičky a jak dochází k předávání nabytých zkušeností a moudrosti jejich dcerám a vnučkám. Žasla jsem nad tím, jak široký sociální život žijí, jaké vazby nejen rodinné, ale i přátelské si zcela vědomě udržují.
Přišlo mi to úsměvné v náhodné návaznosti na mé vzpomínání. Moje babička pro mě byla moudrou ženou a občas se mi i dnes připomínají její rady. Jen doba, ve které žijeme my, se od té její hodně a rychle proměnila. V historii lidstva byly předlouhé epizody, kdy generace za generacemi předkové předávali konkrétní zkušenosti a moudrosti potřebné pro praktický život svým následovníkům. Z tohoto horizontu je vývoj života posledních několika generací dost odlišný. My většinou žijeme natolik jinak než naši předkové, že jen asi málokdo může říct, že denodenně používá jejich dovednosti.
Ale stejně to nejdůležitější je stejné. Pořád si v sobě neseme otisky jejich zkušeností a v našich rodových liniích objevujeme úkoly, které na nás čekaly, abychom se jich právě my ujaly.
Dívám se teď na fotografii mé babičky. Vždycky jsem si říkala, že je zajímavé, že i když jsme si byly tak blízké, nejsem jí vlastně vůbec podobná. Až dnes jsem objevila, že mám úplně stejné rty jako ona….no ono toho bude asi víc …