Každý terapeut ví, že na začátku jakékoliv práce, která nás má léčit, posílit, povzbudit, prostě jakkoliv nám pomoci, je pocit bezpečí. A taky důvěra. Jsou to nejzákladnější naše lidské potřeby. Jsou součástí balíčku naší prvotní lidské výbavy, která nás má udržet při životě. Je spojena se základními instinkty a reakcemi těla a mysli. Patří k nim pud sebezáchovy a taky práce našeho autonomního nervového systému. Při pocitech ohrožení se spouští aktivita jeho sympatické části. V tomto spojení ale není sympatický jako sympatický! Tedy ve smyslu nám milý J, i když obranné systémy těla pro nás určitě nezbytné a potřebné jsou. Naopak ve stresových situacích, kdy sympatikus úřaduje, se moc dobře necítíme. Pocit bezpečí oproti tomu vzniká, když cítíme klid, cítíme se být chráněni, nevnímáme nic, co by nás ohrožovalo. V našem prožívání to ale je dost subjektivní záležitost. Jak to, co nás z tohoto pocitu vykolejí, tak i naše schopnost si pocit bezpečí v sobě udržet.

 

Když nahlédneme pod fyzickou vrstvu života do té energetické, jemnohmotné, odkryjeme, že s tématem bezpečí je spojena první čakra, tedy v tom nejrozšířenějším systému čaker, energetických center našeho těla. Jak jinak! Tam je naše základna ve spojení se zemí i Zemí. Naše kořeny nás s ní drží ve spojení a z něj můžeme čerpat nejen životní sílu, ale taky se tzv. uzemnit. To nám dodává stabilitu a klid.

 

Když jsem sama pro sebe přišla na to, kolik pro nastolení klidu v sobě a jistoty tohle spojení přináší, byla jsem ohromena. Od té doby mám pro sebe takové pořekadlo, že ať se děje, co se děje ve víru okolností kolem mě, vždycky se můžu „posadit na zadek“. To je velká úleva. Už jen si tohle uvědomit. S uzemněním a klidem se pocit bezpečí navozuje lépe. A pak, když to bezpečí cítíme, přichází na řadu důvěra.  Z pevného bodu země si s důvěrou otevíráme v sobě prostor k další cestě, abychom mohli do svého života přijmout to, co nám může pomoci, co nás léčí.  S touto důvěrou si také dovolujeme se začít uvolňovat. A v uvolnění se pak mohou dít „zázraky“. Tím prvním zázrakem může být už jen to, že jsme schopni se na chvíli zastavit a odpočinout si, posbírat síly k dalším krokům.

 

Situace, ve které jsme se teď tak nečekaně ocitli, se velmi dotýká právě pocitu bezpečí a vybízí nás, abychom s tímto tématem v sobě pracovali. Je dobré vědět, že to jde a nejsme ani tady bezbranní. Je potřeba věnovat čas sám sobě a naučit se lépe vnímat spojení s tělem a jeho reakce na naši mysl. To je velmi mocné.

 

 

 

 

Vznikla jsem díky tomu, že se jednou na mostě potkala mladá dívka s vojákem. O pár let později jsem se jim narodila. Jeden z výroků dospělých, který se mi jako dítěti zapsal hluboko do paměti, byl, že ženy musí rodit děti a muži musí na vojnu. Vtisknutý vjem byl jasný. U obojího jde o něco hodně nepříjemného. Chápala jsem význam toho, proč se mají rodit děti. Důvod toho druhého jsem ale nepochopila. Vyrostla jsem na sídlišti v paneláku, kde bydlelo hodně rodin, jejichž otcové chodili do práce ve vojenských uniformách. V době dospívání ke mně přišlo sdělení, že prý mají ženy právě pro muže v uniformách slabost. Nebylo mi jasné proč, i když jeden soused voják, který se pak stal mluvčím ministerstva obrany, fešák byl. Můj odmítavý postoj ke všemu vojenskému byl určitě ovlivněný komunistickou nalejvárnou v podobě válečných filmů, oslav osvobození, povinných účastí na cvičeních civilní obrany, branném výcviku a strachem z imperialistických velmocí, ve kterém jsme byli společností udržováni. Později jsem už vnímala jaká manipulace je za tím skryta.

 

Ve 30 se ze mě stala máma. Jedno z nejsilnějších poselství, které mi těhotenství a porod přinesly, bylo, že život je zázrak, má velkou hodnotu a je potřeba o něj pečovat. A taky to, že kdyby muži byli nositeli a dárci života, vážili by si ho mnohem víc, tolik by neriskovali a neubližovali sami sobě ani druhým. Hodně krát jsem si na tenhle prožitek vzpomněla. Jako matka syna jsem si pak víc všímala i výroků mého tatínka, že dnešním mladým mužům chybí vojna. Rozuměla jsem tomu, nabytí jakých návyků má tím můj táta na mysli, ale zároveň jsem se proti tomu rázně ohrazovala. Rozhodně jsem nesouhlasila s představou toho, že by charakter mého syna měl ovlivňovat někdo, kdo si pro svou cestu vybral život se zbraní v ruce.

 

Do tohoto týdne bylo pro mě téma války věcí vzdálenou jak časem, tak místem. Když jsem ve čtvrtek z rádia v autě slyšela, co se děje na východ od nás, nevěřila jsem. Pak se se silou vynořily emoce strachu i zloby. Vzedmula se vlna rozhořčení, jak je možné, že ještě dochází k takové agresi, že někdo ohrožuje svět s vědomím toho, že potenciální hranice zničení velkého množství životů je díky technice mnohem bližší než dřív. Mé hodnocení přišlo už jen proto, že násilí v jakékoliv podobě je pro mě nepřijatelné a žádné oprávněné zájmy pro jeho použití neexistují. Sama pro sebe pro takové jednání používám slovo středověk. A teď tu ten středověk je a přiblížil se nebezpečně blízko. Přiblížil se do prostoru, kde jsem sama jako holka byla. Na území, ze kterého „pochází polovina“ mého blízkého člověka. Nemůže se mě to osobně nedotknout… Oproti svým zvykům jsem začala sledovat i zpravodajství v televizi. Vzpomněla jsem si, jak jsem kdysi viděla záběry z války v Perském zálivu a přišlo mi to jako válka v přímém přenosu. Nesouhlas tu byl zas. Cítila jsem, jak mé vlastní emoce se stávají součástí proudu určité hysterie. Pochopitelné hysterie, spojené se strachem a soucitem. Ten přímý přenos z války přinesl i obraz kolektivní hypnózy, do které nás vede. Po strachu z covidu je tu ještě větší strach… Netrvalo dlouho a můj vnitřní hlas si mě přivolal zpátky. K sobě. S otázkou, čemu tyto emoce slouží? Čemu prospějí?

 

Kam jde pozornost, tam jde energie. Čemu dáváme pozornost, energii, to tvoříme, to roste. Platí to o všem. Na co se tedy budu soustředit, když chci klid a mír? Jsem dost ukotvená v realitě a fyzickém světě, ale nejsem typ bojovníka, řešení věcí hrubou silou není mojí cestou. Vzhledem k mému vrozenému silně vyhraněnému vztahu k násilí vím, že s utrpením má historie mé duše bohaté zkušenosti. V tomto životě jsem se rozhodla to mít jinak. Jedním ze základních pravidel jógy je nenásilí. Proto dělám to, co dělám a jsem tam, kde jsem. Ale nastavování hranic a ovlivňování světa probíhá i na jiných frontách, než jsou ty válečné. Pro lidi jako jsem já Bohudík.

 

 

 

Říkala jsem jí zlatá vlčice, divoška a moje psí láska. Jmenovala se Elise a toto je náš příběh, tak, jak jsem ho ve střípcích během společných čtrnácti let zaznamenala…

 

Po pár letech v domě na Andělce mě opět popadla má známá touha z dětství mít ve svém životě psa. Vybírali jsme mezi plemeny, pro která není problém žít trvale venku, a proto jsme se rozhodli pro Hovawarta. Byl vyšlechtěný jako nádvorní pes, má dlouhou hustou srst a zahrada je pro něj ideálním domovem. Hovawart je přátelský člen rodiny, ale současně i ostražitý hlídač. Naše hovawartka si nás získala svou přítulností. Vymysleli jsme pro ni jméno Elise.

 

Když jsme si naši francouzskou Elišku ve věku osmi týdnů přivezli domů, byl konec října. Dle chovatelských rad o důležitosti prvních společných dnů jsme ji vzali na několik nocí do domu. Přichystala jsem si noční ležení na podlaze, Eli se stočila do klubíčka před mým hrudníkem a já pocítila zvláštní dojetí, že právě tohle je to, co mi poslední roky chybělo. Konečně mám zase psa. 

 

Následující měsíce jsem se Eli hodně věnovala, vědoma si toho, že jen vychovaný pes je radostí. Kynolog, kterého jsme požádali o rady, ocenil, jak naše čtyřměsíční štěně bravurně zvládá základní povely a také jeho inteligenci, že je schopno plnit tak dlouhou plejádu příkazů... V prvních zimních měsících Eli prokázala další svou vlastnost, že chlad není jejím nepřítelem. Veškerou naši péči o její dostatečný tepelný komfort bojkotovala a každé ráno jsme ji našli, jak bivakuje na dece, kterou si v noci vytáhla ze svého domečku na sníh…

 

Jak rostla, stále více se zmocňovala prostoru kolem sebe. V jarních měsících ji přestaly bavit její hračky a začala ji lákat probouzející se míza stromů. Nastalo období zkoušky harmonie našich vztahů. Lépe řečeno o harmonii šlo pouze do okamžiku, kdy jsme objevili, co dalšího ta potvůrka zničila. Naše mladé stromky nabyly bizarních tvarů a pásy keříků vypadaly, že zřejmě nikdy nebudou mít šanci vyrůst. Eli se nezastavila ani před větvemi sadových růží, u kterých jsme doufali, že je jejich ostré trny ochrání. Stále jsme objevovali nové čerstvě vyhrabané jámy a vypleněná místa. Eli milovala hru „Ty zasadíš, já vysadím“, kterou si užila, kdykoliv poznala, že se v zahradě objevil nový narušitel, tzn. nějaká nová rostlina. Na podzim se bavila tím, že si pochutnala na zasazených cibulkách narcisů a krokusů a marné bylo, že jsem je vložila do země v její nepřítomnosti a navíc v gumových rukavicích. Zvláštní zájem v ní vzbudilo i veškeré plastové vybavení zahrady. Postupně zlikvidovala veškeré krytky větracích průduchů domu i sklípku, ožižlala gaiger i vodovodní koncovky. V podstatě projevila smysl pro pořádek a donutila nás mít zahradu stále dokonale uklizenou. Trpělivost a toleranci mého muže prověřila hned několika zásahy přesně cílenými na jeho osobní věci. „Majstrštykem“ se stala jedna její zimní skopičina. Manžel při odklízení sněhu zaznamenal její zvláštní pohled, jen netušil, co za ním vězí. Zpovzdálí ho pozorovala, jak hrablem porovnává odházený sníh, až narazil na cosi nezvykle pevného. Vzápětí ke svému údivu zjistil, že to plechové zvonící je poznávací značka jeho auta …Elinka ji „odmontovala“ a svůj poklad si samozřejmě zahrabala. I moje auto nezůstalo bez poskvrnky. V servisu se divili, proč má moje značka tak roztřepené okraje… Okolí se rádo bavilo při vyprávění o nových a nových zahradních akcích našeho miláčka. Můj tatínek mě chtěl povzbudit a daroval mi knihu Marley a já. Hodně jsem se při jejím čtení nasmála a ulevilo se mi, že někdo jiný měl se svým psem ještě větší trable než já!

 

Ve dvou letech se Eli začala zklidňovat. A ve čtyřech z ní byla celkem rozumná mladá dáma, ale stále byla mou psí divoškou, temperamentní a plnou radosti, připravenou na nějakou parádní akcičku, a parťákem pro dovádění s naším synem. Zároveň byla tím nejhodnějším hovawartem, kterého znám. Až mi manžel mnohokrát připomněl, že jsem svůj záměr vybrat si milou submisivní fenku, nemusela zhmotnit tak dokonale! Když se zdálky blížil někdo neznámý, působila svým hlubokým hlasem jako hlídač hodný svého jména, jak ale poznala „své lidi“, bylo pro ně jediným nebezpečím ulízání k smrti. Děti na hřišti před námi často říkaly, jdeme si pohladit tohoto hodného pejska. Eli milovala všechny, děti, lidi i zvířata. Jediné, co nemilosrdně lovila, byly vosy… Nechci ji však podceňovat, protože jednou mě přesvědčila, že v případě potřeby se na moji obranu neohroženě postaví.

 

Užívaly jsme si spolu naše každodenní procházky, kdy jsem se kochala krásou přírody a ona si vyřizovala svou psí poštu. A když jsme došly na naše oblíbené místo s výhledem na hory, posadila se těsně u mé nohy, opřela se o mě a vypadala, že se kochá taky. V průběhu let se naše procházky zkrátily a jejich tempo zpomalilo. Kdysi neúnavně běhala kolem mě jako střela a při našich hrách bylo nemožné ji chytit. Když jí bylo dvanáct a více let, šla jen zvolna vedle mě, já se přizpůsobila jejímu rytmu a konečně to vypadalo, že jde u mé nohy, ale spíš já šla u těch jejích. Ale i tak ráda využila každou příležitost provést něco, čím mě rozzlobí a přitom mě po očku pozorovala, jestli si té její rošťárny všimnu. Prostě to byla poklidná dáma, která nechá alespoň někdy tu svou vnitřní divošku roztančit.

 

Za ta léta jsme měly své rituály. Třeba při česání, když ležela na boku a já chtěla, aby vstala a lehla si na druhý bok, začala naoko zlobit, mazlit se, něžně mě cvakáním zubů okusovala a teprve po chvíli se podvolila. Jednou, když bylo velké horko, že na nějaké vstávání a obracení neměla náladu, zvedla jen hlavu a její pohled se jasně ptal, jestli to myslím vážně. Vysvětlila jsem jí, že když nechce vstát, musela by se jedině převrátit na druhý bok přes záda. Samozřejmě jsem nečekala, že mým slovům porozumí … ale ona to hned skutečně udělala … mnohokrát mi dokázala, že chápe víc, než si myslím. A ještě s humorem.

  

Celý svůj život pro mě byla uzemňující učitelkou a přes svou živočišnost mě  spojovala s přírodou. Prověřovala mou duševní sílu a schopnost koncentrace a vždycky naprosto přesně rozpoznala, jaký je poměr našich sil a co si zrovna může dovolit. Učila mě, jak si plně užívat přítomný okamžik a že když není opravdu vážný důvod, můžeme se přece radovat. Radovala se už jen proto, že jsme byli s ní a její láska byla bezpodmínečná. Její přivítání bylo tím nejlepším návratem domů.

 Věřím, že psi tu jsou proto, aby byli našimi průvodci. Mnohokrát mě napadlo, že bychom měli toho svého psího průvodce fasovat na celý život. Bylo to naopak. My jsme prožili s ní ten celý její. I postupné stárnutí a potíže, které přišly. Loučení bylo bolestné, ale tak láskyplné a hluboké, jak jen může ve vztahu mezi člověkem a psem být. Měla dlouhý a snad i krásný život. Vždycky bude mou zlatou vlčicí a její laskavý divoký duch bude s námi přítomný.

 

 

 

 

Vařím bramboračku s pohankou. Pořádně hustou a výživnou, jak se na zimní polívku sluší. Stojím nad černým hrncem. Jak já černé nádobí miluju. Je to jako pohled do kotlíku. A alchymie je blízko … Přidávám brambory, zeleninu, houby, koření, … všeho tak akorát. Žádné vážení, měření, přesné postupy, ale hezky ženským přístupem tak, jak mě něco ve mně vede. Proto bude dnešní bramboračka jiná, než by byla ta, kterou bych uvařila zítra. Je to bramboračka mého dnešního dne.

 

Milovala jsem chuť téhle polévky, kterou vařívala moje máma. Asi jako všem dětem se mi chutě jejích jídel vryly do paměti. Ale přestože si chuť té máminy bramboračky dost přesně vybavuju, nikdy ji neuvařím stejně jako ona. Každý máme svou linku, na které jedeme, míry hrsti nebo špetky naší ruky pojmou jiná množství. A každý máme jinou chuť. Jak říkává můj strejda, kuchařka by měla jít ke stolu najedená. Přeloženo, má hodně ochutnávat, aby jídlo bylo tak akorát. Ale kdo určuje, co znamená to tak akorát?

 

Mnohokrát jsem měla trému, když jsem vařila pro návštěvy, protože moje kuchyně je, jak to nejlíp popsat … jemná. Ne neslaná nebo nemastná, ale hranice toho, kdy je pro mě jídlo dost slané, dost mastné a dost kořeněné dosáhnu dříve, než většina lidí. A proto to, na co jsem já a moje rodina zvyklá, je pro ostatní málo.

 

Podobně je to i v životě. Každý si tu svou životní bramboračku vaříme podle sebe a hlavně pro sebe. Proto by nám měla chutnat. A mělo by nám být jedno, jestli v sousedovic hrnci se vaří úplně jiná. Každý si do svého života vybíráme a vkládáme ty pro nás správné a správně voňavé ingredience. A na to je třeba mít správný čich! Náš čich. Můžeme říci intuici, která nám říká, co a kolik je právě pro nás tak akorát.

 

Tak ať vám ta vaše bramboračka i život chutná!

 

 

 

 

Díky vnějšímu úklidu si někdy rozpomeneme na počátky něčeho, co se nám táhne celým životem. A tak jsem mezi svými „poklady“ z let dávných objevila kupičku stránek ze starých novin a časopisů … mé rozhovory.

 

Hned mě přivedly ke vzpomínkám na má studentská léta, do kterých patřily i vazby na studenty žurnalistiky. S těmihle kamarády jsem tak trochu na dálku „studovala“ žurnalistiku i já. Znala jsem jejich profesory, nahlížela do jejich úkolů a někdy se i podílela na jejich plnění. Fakulta na Smetanově nábřeží byla  mojí častou destinací, stejně tak nedaleká kavárna Slávie za rohem.  Ale až když jsem se začala sama ubírat jiným směrem, přišel při jednom prázdninovém rozhovoru s mojí kamarádkou nad šálkem kávy nápad, že bychom mohly udělat rozhovor s nějakou zajímavou osobností. Já ráda psala a ona byla svolná zachytit rozhovory na fotkách. Zdálo se, že by to mohla být příjemná prázdninová kratochvíle.

 

O pár týdnů později jsem už seděla nad kávou naproti Paĺu Haberovi. Byly to časy, kdy se po revoluci československý šoubyznys klubal z plenek. Nebyl problém velmi rychle získat telefonní číslo na každého, dozvědět se, kde se co právě děje, zajít na nějakou tiskovku, domluvit si schůzku téměř s kýmkoliv. A když je v hlavě silný záměr, odvaha a zapálení, zdaří se mladé duši vše, co si zamane. Sama jsem byla překvapená, jak se věci rychle vyvinuly a ještě více, když mi můj první rozhovor otiskly hned první noviny, kterým jsem ho nabídla, a ještě jsem ráno v rádiu slyšela v přehledu tisku upozornění na můj článek. Byla to zábava, skvělý koníček, i když jsem psala na psacím stroji a pro dnešní dobu nepředstavitelně dovážela mé výtvory do redakcí autobusem. Žádné pc a žádný internet.

 

Už jsem zapomněla, s kým vším jsem se při rozhovorech potkala. Prohlížím si fotky, ze kterých je vidět, jak moc jsme se změnili. Moji proměnu vidím každý den v zrcadle, ale u těch populárních osobností je to větší zábava!  Jsou zpěvačky, které si svoji kariéru kromě zpěvu vybudovaly i na dokonalé vizáži, a ty by tyhle fotografie asi vůbec nepotěšily…

 

Začtení do rozhovorů je taky objevné. Titulky odpovídají záměru zaujmout čtenáře na první pohled: Bouchací kuličky v Teamu; Jan Kalousek, muž svobodný a nezávislý; Citron bude kyselejší; Střízlivá hlava Michala Penka, … A nad některými otázkami, které jsem kladla, jen žasnu. Bože, jak já byla troufalá! Mladá, spontánní, otevřená v rozhovoru s lidmi, kteří byli většinou jen o pár let starší než já. Největší perlou byla asi otázka pro Honzu Kalouska: „Trochu si bulvárně rýpneme. Jak je to s tebou? Co takhle usadit se u rodinného krbu? … Slyšela jsem, že jsi strašně na ženský … „  No, fuj, to je otázka opravdu hodna bulváru! Není nad to pobavit sama sebe! Ale popravdě musím říct, že kromě tohoto úletu, který Jan vzal úplně v klidu, mě potěšilo, jak  otevřeně rozhovory vyznívají. A co si vzpomínám, všechny se děly ve velmi příjemné atmosféře. Asi proto, že jsem si zpovídané instinktivně pro rozhovory sama vybírala. I oni si své kariéry teprve budovali a ještě nebyli schovaní za zdmi svých manažerů, agentur a vydavatelství. Všechno bylo mnohem přímější a jednodušší. A tak je můj tehdejší adresář naplněný telefonními čísly osobností, u kterých si už ani nepamatuji, že jsem se s nimi setkala a za které by mi tehdy jejich fanynky utrhaly ruce. Většina těch kontaktů je ale jistě už dávno neplatná.

 

A kdo mi zůstal v srdci s láskou uložený až dodnes? Ten nejstarší. Pan Jaroslav Krček, tehdy umělecký šéf souboru Musica Bohemica.  Až dnes si uvědomuji, když na jeho jméno často ve světě hudby narážím, o jak významnou osobnost jde. Ale pro mě je jeho poznání o něčem jiném. Patří k lidem, kteří nosí laskavost v srdci. Poznala jsem i jeho bratra a zúčastnila se více jejich nádherných koncertů, hlavně v kostelích a v Anežském klášteře na Starém Městě. A protože jsme nedávno slavili Velikonoce, vynáším na světlo úryvek z rozhovoru právě s panem Krčkem:

 

Jak nejraději trávíte Velikonoce?

„Snad bych mohl říct, že nejlepší velikonoční čas je ten, kdy se vám podaří spočinout v klidu a mlčením se svým skutečným „já“ a vnímat velikost zázraku tvoření, zázraku probouzející se přírody, vzkříšení nového života s příchodem jara a také v sobě hledat novou sílu vytvářet a milovat.“

Moudrá slova i dnes, co říkáte?